Prvního září to bude jednačtyřicet let, co jsem šel poprvé do základní školy. Narozen 30. srpna a nastupující bez odkladu jsem byl v první třídě nejmladší a nejmenší. Poznal jsem, co je zůstat stát jako poslední uprostřed tělocvičny, když si spolužáci vybírají parťáky do týmu, neboť toho nejmladšího a nejmenšího nikdo do týmu nechce. Zažil jsem posměch holek i některých učitelů, kteří mi při chybě naznačovali, že jsem “měl ještě zůstat v mateřské”.
Tehdy jsem zjistil, kolik zla dokáže být v dětech, že největší bojiště na světě není nikde na mapě, ale v dětské hlavě, a jak je důležité mít správné rodiče, tedy takové, kteří mě neochraňují před chybami, prohrami a hořkými zkušenostmi, nýbrž nechávají mě jimi projít a učí mě, jak se v nich chovat, jak neztrácet sebevědomí, naději, jak budovat vnitřní sílu.
Ve své autobiografii DESET popisuji cestu, kterou jsem od dětství ušel, proč vznikl FirstClass, prostředí, kde nikdo, ani dítě, nesmí být na své problémy sám. Ve dvaceti letech jsem totiž stál na mostě a chtěl skočit. Vím, jak snadno se v hlavě zrodí pocit, že Vám nikdo nerozumí i že sami nerozumíte tomuto světu, i kolik dospělých lidí povstalo z dětí nechtěných, opomíjených, šikanovaných, a jak si nesou toto břímě do velkého života a partnerských i pracovních vztahů, kde sebou nechají mávat, manipulovat, zametat jako hadrem.
Potkávám mnoho lidí, kteří se potýkají se stigmatem příliš hodných lidí, neschopných říct NE (protože “poslušný chlapeček nebo holčička přece musejí poslouchat a nevzpírat se”) a snažících se zavděčit každému, nebo se syndromem hladového srdce, kterým v dětství u dominantních nebo citově chladných rodičů chyběla láska a zoufale ji hledají v každém náznaku krásného vztahu, takže pak padají za oběť lhářů nebo vyznavačů metody split.
Jako když učíš dítě plavat
Také potkávám mnoho rodičů zlomených z toho, že s nimi dítě přestává komunikovat (někdy na tom má podíl po rozvodu i druhý rodič, který používá dítě jako “beranidlo” a “loutku” pro vyřizování si zahořklých účtů), že se odpojuje od matky i otce (nechce říct, co se mu ve škole děje), že má různé mentální spády, a to zejména s náběhem puberty, kdy začíná období vzdoru a myšlení po vlastní rozumové ose. A rodiče to bolí. Tolik by chtěli pomoct.
Protože už jedenáct let, po které existuje FirstClass, dělám pojítko mezi dětmi a rodiči (viz článek 7 naléhavých proseb, které dospívající děti nikdy nevysloví nahlas), často vysvětluji, že rád upřednostňuji přístup, který se podobá plavecké výuce malého dítěte. Nechat dítě udělat první tempa, nechat ho pochopit, že má svůj osud ve svých rukou, že je v něm síla i odpovědnost za výsledek, ale také mu být nablízku, tedy tomu plavajícímu tělíčku dělat záchranu dlaněmi, aniž to přímo pocítí.
Tedy: nechránit ho před možnými chybami, ale mít ruce nadosah.
Dětský svět není tak růžový, jak se idealisticky vykresluje. Dokáže být i zlý a zákeřný. A to tím víc, čím spíše se děti učí metodami poměřování (“Tamten chlapeček nebo holčička mají lepší známku než Ty, takže nejsi dost dobrý”, jež vede k velkovýrobě nepřejícnosti, zášti a poškozování druhých i sebe), zavděčování (“Jestli neposlechneš, nebudeme Tě mít rádi/nikdo Tě už nebude mít rád”) a sebeposuzování pohledem nedostatku (“Šikovný jsi jen tehdy, když máš ze všeho samé jedničky. Nesleduj své talenty – co Ti jde –, zaměřuj se na vše, co Ti nejde, z čeho máš zhoršený prospěch – tomu věnuj čas, tím se trap.”).
Výsledkem poměřování, snahy se zavděčit úplně všem a věnování větší pozornosti tomu, co nám nevychází, je dnešní nejvyšší číslo klinicky diagnostikovaných depresí u 14letých dětí. Na sociálních sítích se totiž děti hojně poměřují, a přitom velmi těžko snášejí, když je někdo shodí, potupí, zesměšní. Mají-li 100 reakcí na svou zveřejněných fotografií, kde 99 je pochvalných a 1 srážející, ignorují těch 99 pozitivních reakcí a kontaminují si mysl tou jedinou negativní. Jednomu zlému slovu věnují veškeré soustředění a příště se snaží být dokonalé, čehož dosáhnout pochopitelně nemohou. Nelze se zavděčit úplně všem. A to hlavně proto, že některé z dětí programově chtějí ublížit. Ne proto, že by byly zlé, ale už si v sobě nesou ublížení odjinud a myslí si, že takhle se ho nejlépe zbaví – předáním jedu někomu druhému. Nevědí, že nelze plivnout, aby kus sliny nezůstal za jejich zuby.
Až na kraj propasti
Hlavně díky uzavřené skupině a Vaší důvěře vůči mně poznávám, kolik je v dnešních dětech zmatku a bolesti, o kterých ale bohužel samy nemluví a rodiče o jejich skutečném trápení často nemají ponětí. Ty, které nebyly nikdy vyslechnuty a pochopeny, často mají trauma vnitřního zraněného dítěte a potřebují v dospělosti podstoupit emocionální sebeléčbu (viz Jak do sebe dostat lásku, která zvenčí nepřichází), přitom se však stydí, straní, neodvažují nikomu říct o pomoc.
Existují dvě knihy, které jsem tomuto klíčovému problému věnoval: 250 zákonů lásky (o vytváření dlouhodobě funkčních vztahů ve vztahu k okolí i k sobě) a Čtyři prány štěstí (o léčení emočních ran, které pocházejí z dětství či oslabujících vztahů). Více o těchto knihách zjistíte ZDE. Varuji, že na emočních ranách, tím spíše u dětí, je nejhorší to, že dokážou bolet víc než vnější fyzické rány, a přitom je nevidíme, protože očividně nekrvácejí.
Na ukázku mohu uvést jeden příběh, dnes už velké slečny Karolíny Čmielové. Vysvětluje, jak zdánlivě málo může v dětské hlavě vést k postupnému sebezničení, aniž by si toho blízcí vůbec všimli. Rozdělím její příběh do čtyř fází, přičemž ke čtvrté už děti nemusejí dospět. Čtvrtá fáze je přelomová a první pozitivní. Do té doby se jen vrší emoční bolest a může vést k fatálnímu následku. Buďme tak dětem nablízku, umožněme jim, ať se svěří, když budou chtít, nikdy jejich problémy nebagatelizujme – nám se mohou zdát malé, ale nás v hlavě netrápí.
1. fáze: Všem na obtíž
Karolína byla v sedmé třídě, když na sobě poprvé zaznamenala divné negativní projevy. „Sama sebe jsem začala poškozovat. Třeba ve škole kružítkem. Nebo jsem doma sáhla po žiletce. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem, že to musím udělat.“
Sebepoškozování je u dětí nikoli příčinou jejich problémů, ale následkem problémů, jež nemusejí mít příčinu v nich, nýbrž v okolí. Děti se s těmito vnějšími problémy nemusejí umět vyrovnat a takzvaně internalizují si je (nasají je do sebe jako houba, trápí se jimi a nedokážou je ventilovat). Konkrétně Karolína vyrůstala v prostředí, kde se rodiče denně hádali, a přitom žili odděleně. Jak je taková kombinace možná? Rodiče se sice rozešli, ale dál bydleli ve stejném dvojdomě. „Mamka byla vnitřně v takové konstelaci nešťastná, ale chtěla mi umožnit, abych měla taťku nadále nadosah. Kdyby to bylo jen na ní, určitě by s taťkou pod jednou střechou nezůstávala. Vlastně se mi chtěla obětovat…“
Jenže negativně takové společné soužití vnímal i táta. Třináctiletá Karolína to vycítila a v rámci procesu internalizace došla k domněnce, že vlastně ona je zdrojem všech obtíží… „Připadala jsem si komplikací života všech, svým způsobená nechtěná.“ Začala se ničit. „Sice jsem měla starší sourozence, ale konkrétně na tuto bolest jsem byla sama. Sama na sebeodmítání, sama na sebepoškozování, i sama na pocit, že se s tím nemám komu svěřit, respektive že bych se nikomu ani svěřovat neměla.“ Už tak přece „byla na obtíž“.
„Postupně, čím víc jsem o své špatnosti přemýšlela, jsem objevila, že účinně trestat se mohu i jinak než pomocí předmětů. Třeba jsem zjistila, že mohu přestat jíst, trestat se hladem. Nebo přemýšlením – pořád jsem na sobě hledala, v čem jsem ještě špatná. A protože se pubertou mé tělo začalo měnit, usoudila jsem například, že jsem tlustá a i v tomto směru se sebou byla nespokojená.“ Proces sebeubližování přešel do těžší fáze.
2. fáze: Pořád dokola
Propadnout do anorexie bylo rychlé. Karolíně k tomu nechvalně pomohly i populární diety. „Když jsem hledala způsoby, jak zhubnout, metody byly jen zdánlivě různé, ve své podstatě všechny stejné – vždy se má jíst jen něco a pořád dokola. Pokaždé mi dřív nebo později bylo špatně. Myslela jsem si, že je mi špatně z toho, co jím. Nenapadlo mě, že mi může být špatně z toho, co nejím. A tak jsem v domnění, že bych to, co jím, neměla tolik jíst, jedla čím dál míň, abych to, co mi vlastně nechutná, nemusela jíst, i když ,musím’…“
Psychologie této fázi říká gumový míček. Kdo narazí do tvrdé zdi anorexie, může se úplně stejnou silou odrazit a udeřit do opačné stěny záchvatového přejídání. U Karolíny to vedlo k osmiletému ping-pongu z extrému do extrému. „Byl to kolotoč. Nesnesitelné negativní emoce a myšlenky jsem zajídala, až do stavu, kdy jsem v ještě horších pocitech ze sebe vnímala jako nutnost opětovně drasticky shodit. A tak jsem zhubla až na 45 kg a během měsíce měla zase 15 kg nahoře.“ Zatímco v první fázi šlo jen o mentální...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům