Víte, co v psychologii znamená “hodný člověk”?
Ten, kdo je vždycky k dispozici. Když něco potřebujete, nezná slovo NE. Vždy Vás upřednostní před sebou. Vždy odloží vlastní práci, vlastní sny, vlastní rodinu, vlastní život. Všichni ho “mají rádi”; nikdo se ho však nikdy nezeptá, jestli sám něco nepotřebuje. Má se totiž za to, že ten, kdo se na všechny jen usmívá a se vším si vždy poradí, nemůže pomoc potřebovat. K čemu by ji potřeboval, když mu vždy “zbývá čas na druhé”, když “jeho hodnoty pro něj nejsou důležité”, když zřejmě “ani žádné vlastní problémy nemá”?
(Více v článku Až příliš hodní lidé: Co prožívají uvnitř a nikdo o tom nemá ani ponětí)
Jedním z největších omylů je myslet si, že tito hodní lidé musejí být šťastní. Že když udělají práci pro druhé, cele je to naplní. Že když kdykoli komukoli pomohou, ale nikdo nikdy jim, nemohou být osamělí. Že když mají lásku pro každého kolem sebe, patrně žijí v přebytku lásku uvnitř sebe.
Ne.
V knize Čtyři prány štěstí ukazuji, jak “hodný člověk” vzniká. V knize Cítit rozumem, myslet srdcem pak ukazuji, jak snadné je ho zneužít a proč si ho lidé v dlouhodobém horizontu neváží. Tato kombinace knih umožňuje se syndromu “hodného člověka” zbavit. Neobětovat se jen pro ty, kteří nás nakonec obětují.
Tento syndrom je velmi rozšířený. Ve svém dotazu ho popsala i Michaela: „Petře, jsem člověk, který na sobě nechá dříví štípat, a strašně mě to štve. Sama sebe nenávidím za to, že pro druhé bych se rozdala, ale sama pro sebe nic neudělám. Právě čtu Vaši knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, knihu o karmě ve vztazích, ze které je mi už jasné, proč se v mém životě opakují vztahy s predátory: Rozdala bych se z lásky, a tak přitahuji lidi, kteří lásku jenom berou, ale nevracejí. Vědí, že mi nemusejí žádnou lásku vracet – protože stejně neodejdu, stejně se budu trápit ne tím, co je špatně na nich, ale tím, co je špatně na mě, že si jejich lásku nezasloužím. Je mi pomoci?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), nebo jednoduše spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše).
Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, je určena kniha Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek. Více o knize zde.
Odpovím samozřejmě i Michaele, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.
1. Uklidni se, prosím
Předně, kdykoli si o sobě myslíte, že jste blázni nebo nějak porouchaní nebo že syndrom hodného člověka určitě prožíváte jako jediní na světě, zadržte a přestaňte se bičovat. Stejný pocit a stejný problém jako Vy mají ve stejné chvíli miliony lidí. Nejste v tom sami. Zvláště v tomto syndromu ne. A povím proč.
2. Je to (do jisté míry) naše přirozenost
Ono je totiž přirozeností člověka, že na sobě do určité doby nechá dříví štípat. Máme to hluboko ve svých genech, a teď myslím nejen způsob, jakým jsme byli my osobně vychováni, jde o mnohem starší a hlubší problém.
Člověk historicky a bytostně nechce být dlouhodobě sám. Má v sobě zakódován podvědomý pocit, že “samota znamená ohrožení”, protože “samota rovná se odloučení od okolí”, a proto “samota přináší stres”. Je to dané už od pravěku, a to proto, že člověk rozhodně není v přírodě tím největším, nejsilnějším ani nejrychlejším tvorem. Když se pratáta nebo pramáma ocitli sami v divočině, každý z nich věděl, že je v akutním nebezpečí, že v příští chvíli může zahynout, protože jeho teskně křehký život není tak úplně v jeho moci. Tohle máme všichni v sobě.
Proto se také lidé přirozeně naučili spolupracovat. A proto se přirozeně podvolují společnosti.
Proto se přirozeně snažíme zaujmout druhé, získat si je, vyhovět jim, kdykoli něco chtějí, zavděčit se jim, abychom nezůstali “v divočině” sami, ale – a to je důvod, proč zdůrazňuji “do určité doby na sobě člověk nechá dříví štípat” – má...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům