Nedávno jsem položil otázku: Kdy naposledy jste se probudili a řekli si, že tohle bude nejlepší den Vašeho života?
Někteří mi odpověděli smutně: Tento den to být nemohl. Ani včerejší. A zřejmě ani zítřejší. Proč? Protože procházíte obdobím, kdy přestáváte věřit, že takový den vůbec ještě může nastat.
Rozumím Vám. Když mi bylo dvacet, stál jsem na železničním mostě a chtěl skončit se životem. Právě proto, že jsem si nic lepšího, ba dobrého neuměl představit. O tom, co se muselo stát, abych neskočil, jsem psal v celé druhé části své autobiografie DESET. Takže vím, co prožíváte, ale také jak to překonat a poznat to, o čem si dnes myslíte, že je to nemožné.
To je také důvod, proč jsem před dvěma lety založil uzavřenou skupinu. Aby lidé měli bezpečné prostředí, kde se svěřit mně či jiným s trápením, které je drží na dně. Přičemž to trápení se může týkat čehokoli – peněz, dětí i partnerských vztahů. (Do skupiny můžete vstoupit jen tak, nebo s bonusem ve formě magazínu, který každé dva měsíce píšu právě pro ukazování cesty v nejtěžších životních chvílích – víc o rozdílu mezi členstvími ve skupině čtěte zde.) Mezi lidmi uvnitř bývala i Majka. Už není. Dala mi svolení, abych zveřejnil její vzkaz, který by si měl přečíst asi každý, kdo v lepší budoucnost přestal věřit. Protože to není jen její příběh, ale vás všech.
„Milý Petře, určitě si mě nepamatujete, ale chci ještě jednou poděkovat za Váš čas, který jste věnoval setkání se mnou před dvěma lety. Tehdy jsem byla ve velmi bolestivém vztahu a chtěla si vzít život. Vy jste mi řekl, ať to nedělám, že ‘za čas může být všechno jinak’. Že ‘za čas můžu být naopak velmi šťastná a mít vedle sebe člověka, kterého po svém boku dnes nemám – který mě bude milovat, nejen já jeho’. Ať to nedělám nejen kvůli sobě, ale ani kvůli němu, tomu člověku, kterého dosud neznám, který na mě někde čeká a jsem pro něj životní nadějí. A ať to nedělám taky kvůli našemu dítěti, které sice ještě neexistuje, ale které by se nikdy nenarodilo, kdybych to nyní udělala. Petře, dnes jsem porodila, mám vedle sebe skutečně skvělého chlapa a on mi sám řekl, abych první oznámení o tom, že jsme šťastní rodiče, poslala Vám. Takže, Petře, měl jste pravdu – to je vše, co jsem Vám chtěla.“
Každý všední den odpovídám na Vaše příběhy ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete také z této stránky nahoře), nebo jednoduše spusťte přehrávač mého hlasu v záhlaví tohoto článku. Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, je pak určena kniha Řešidlo, jež obsahuje přepisy nejposlouchanějších myšlenek. Odpovím samozřejmě i všem tazatelům, které dnes trápí stejný problém, jako tehdy Majku, a píšou mi.
Přebytek jednoho je ve skutečnosti nedostatek druhého
Naslouchám-li člověku, který v nějakém ohledu ztrácí víru, stále si opakuji, že nadbytek jeho negativních myšlenek ve skutečnosti není o tom, že by něčeho důležitého měl příliš, ale naopak že toho, co potřebuje, má nedostatek.
Člověk, který ztrácí víru, má nedostatek pozitivních myšlenek, respektive pozitivní představivosti. A tento nedostatek se pak projevuje jako přebytek negativních myšlenek, negativní představivosti. Jste-li nedostatečně najedeni, projevuje se to jako nadměrný hlad. Proto sleduji ne to, co člověk nemá mít (hlad), ale co potřebuje dodat (najíst se).
Naslouchám-li člověku, který má zjevně nedostatek pozitivních myšlenek, respektive pozitivní představivosti, opakuji si také, že to není člověk bez představivosti. On si jenom nedokáže představit, že bude líp. Nicméně představivost má, protože si dokáže představit, že bude jenom hůř nebo že bude pořád...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům