Začíná to nadějí. Že byste mohli být všichni šťastní.
Ale pak to vede někdy k neštěstí. Nemyslím křik, který partner směřuje na Vaše děti. Křik, po kterém je Vám jasné, že tohoto člověka v domácnosti nechcete. Myslím ticho, se kterým se partner jednoho dne vytratí. Často beze slov. A to, i když ho Vaše děti mají rády.
Proč se to stalo? Čeho se polekal? Co ho znejistělo? Šátráte v paměti, hledáte vinu na své straně, trápíte se, snažíte se obnovit s ním komunikaci, ale většinou marně. Možná Vám sdělí, že “chyba je na jeho straně”. Ale nikdy ji nespecifikuje. A tak otázky zůstávají.
A hlavně pochybnost směrem do budoucnosti. Pokud se takto zachoval jeden partner, jak můžeme věřit, že se tak nezachová i ten příští?
Od včerejšího živého vysílání na téma očekávání a zklamání jsem terčem Vašich nesčetných otázek, jak se vyrovnat s konkrétní situací, v jejíž dobrý konec jste věřili, ale která nakonec nevyšla a nyní Vám bere sílu i do dalších vztahů. Jeden příklad za všechny – Veroničin: „Petře, už potřetí jsem přišla o partnera. Důvod? Moje děti. Alespoň tak mi to všichni řekli. Neunesli svou pozici nevlastního rodiče. V čem je tak těžké milovat kromě ženy i její děti?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), nebo jednoduše spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše).
Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, je určena kniha Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek. Více o knize zde.
Odpovím samozřejmě i Veronice, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.
Tři nejčastější důvody
Obecně u dětí, víc snad než u čehokoli jiného, je potřeba čas a trpělivost.
Já to vysvětlím na třech statisticky nejčastějších důvodech, proč lidé, kteří vstoupí do vztahu s nevlastním dítětem, neunesou svou novou roli.
Prvním důvodem je NEKOMPATIBILITA.
Jak víte z mé knihy JáMy spřízněných duší, to, že je někdo kompatibilní s námi, tedy že miluje nás, ještě pochopitelně neznamená, že bude automaticky kompatibilní s kýmkoli kolem nás.
Děti nejsou náš dokonalý klon. Děti mají svoji vlastní osobnost, svoji vlastní přirozenost, jsou to jiní lidé než my. A srdce člověka nefunguje tak, že ukážete libovolně do davu a on si řekne: „Oukej, tuhle bytost budu milovat.“ Sice to racionálně můžete chtít, přát si to, ale zejména v případě nevlastních dětí to chce čas.
Ostatně, uvědomte si, jak se dva lidé stanou kompatibilními? Jak zjistí, že si jeden s druhým skutečně rozumějí? Přirozeně tím, že se poznají. Tedy že si dají nějaký čas. Ano, na začátku je k sobě fyzicky něco přitáhne. Obvykle fyzická přitažlivost, případně touha po sexu právě s touhle osobou. Jenže tohle u dětí není. Respektive doufám, že to u většiny nevlastních rodičů takhle není. A v tu chvíli si potřebujeme připomenout, že my přece emocionálně nechceme každého, koho uvidíme na ulici. My si vybíráme. A co když si prostě Váš partner a Vaše děti nepadnou do oka? Co když jsou prostě jiní? Co když potřebují o něco víc času, aby si na sebe zvykli, ale ten čas si nedají?
A to je druhá důležitá otázka: Proč si ten čas vlastně nedají? Proč si hned na začátku řeknou: Tohle nebude fungovat? Proč si jeden druhého zafixují jako potížistu, se kterým nebudou vycházet? Co k tomu přispívá? Inu, je to pocit MUSÍŠ.
A to je druhý důvod – MUSÍŠ.
Jestliže MUSÍME vycházet s někým, kdo nám není blízký, uvnitř si k němu přirozeně vytváříme odpor. Tlak vytváří odpor.
Náš nový partner i naše děti nesmějí navzájem MUSET. Oni potřebují CHTÍT. Potřebují mít zájem poznat druhého, těšit se na něj, tudíž být s ním pořád víc. A tohle nezajistí MUSÍŠ, tohle zajistí CHCEŠ.
A aby jeden či druhý, nebo ideálně oba CHTĚLI, je nutné, aby měli něco společného. Ne nějakou osobu, například nějakou paní, která je dětem maminkou a pánovi partnerem, ale něco, co je samotné spojuje. Oni potřebují být ne povinně rodič a dítě, ale – PŘÁTELÉ. A přátelství vychází z CHCI, ne z MUSÍM. Toto objasním trochu víc.
Dítě, čím je starší, tím má své pevnější návyky, svoje normálno. Například je zvyklé, že tady je jenom máma, že ta mi tohle dovolí. Toto je svět, v jakém dítě dlouhodobě žije. Cítí se v něm bezpečně. Je u sebe doma, ví, co může, zvyklo si na to, vyhovuje mu to.
A najednou přijde cizí element. Úplně jiný člověk, který má nějaké...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům