Zajímá Vás věk svého protějšku? Věříte, že čím starší, tím “dospělejší” by člověk mohl být?
Nemylte se. Člověk nezraje věkem, ale zkušenostmi. A nejdůležitější zkušenosti jsou ty nejbolestnější, které člověka nejvíce ponaučily.
Raději se tedy, bez ohledu na věk, ptejte: Co jsi, člověče, v životě prohrál, ztratil, čeho lituješ, co si vyčítáš, co sis dlouho nedokázal odpustit, a právě pro tu bolest, která se táhla, to už tudíž nikdy nezapomeneš a nikdy nezopakuješ?
Když jsem v knize JáMy spřízněných duší ukazoval, jak poznat skutečného parťáka na celý život, jak si ho získat, jak ho neztratit, a pokud ho i vlastní vinou ztratíme, jak ho přitáhnout zpět, automaticky jste si pokládali také reverzní otázku: Jsem já pro druhého natolik zralým člověkem, abych mohl být spřízněnou duší?
Je to relevantní otázka. Ale jedno mi na ní vadí. Když při posuzování svých pro a proti srážíte sami sebe pro chyby, které si uvědomujete, pro nedostatky, na jejichž odstranění pořád pracujete, pro problémy, kterými právě procházíte, pro limity, na kterých osobnostně nyní jste. Zkrátka když se trápíte pro svou nedokonalost.
Kdo z vás je členem uzavřené skupiny, ví, jak při svých klubových živých vysíláních ve skupině (jako při tom včerejším) nadávám, kdykoli někdo poškozuje sebe pro rezervy, které má a které nezvládá. Proto každé dva měsíce píšu a zasílám všem, kdo o to mají zájem, svůj stostránkový koučovací magazín FC. Chci, abyste si, ano, uvědomovali slabiny, které máte, ale netrápili se jimi, naopak je pochopili, pracovali s nimi a zlepšovali se. Ať už jde o nemohoucnost vyrovnat se s minulostí (Proč neznám Tvoje Proč), sebeuzamykání v křivdách a lítostech (Odpustit neznamená zapomenout), nezvladatelnou žárlivost a jiné formy strachu (Jak překonat pochyby) či potřebu lhát (Karma lhářů), ale i další problémy řešené v mých monotematických magazínech zde.
Přesto mi, tentokrát Martina, napsala: „Petře, poslouchala jsem Váš podcast Proč mi lidé tolik berou energii a tekly mi slzy po tváři. Tolik bych to, co jste doporučoval, chtěla umět, jenže pořád mi příliš záleží na tom, co si o mně druzí lidé myslí, přesněji: co si o mně myslí právě ti lidé, kteří mě odmítají. Tolik času a energie trávím tím, abych je přesvědčila, že stojím za jejich přijetí, za jejich lásku. Ale čím víc se o to snažím, tím marnější to je, a tím hůř se cítím. Někteří pak mají zjevnou radost z toho, když jsem kvůli nim nešťastná, když vidí, že přikládám takovou váhu jejich přijetí, že mě emocionálně mají v hrsti a že jenom na jejich názoru vlastně záleží, zda dnes budu šťastná, nebo ne. Co s tím mám dělat?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), nebo jednoduše spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše).
Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, je určena kniha Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek. Více o knize zde.
Odpovím samozřejmě i Martině, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.
Co prvního dělat s chybami, které si uvědomujeme
Předně se neobviňovat.
My, pokud Vám to někdo neřekl, nejsme hotové bytosti. Jsme takové polotovary, možná ani to ne. V každém okamžiku jsme v procesu učení.
Z toho plyne, že nejsme dokonalí. Děláme chyby a učíme se právě tím, že ty chyby poznáváme.
A teď nemluvím jen o nás samotných, ale i o druhých lidech, kteří se k nám nyní chovají toxicky a jednou mohou také zjistit, že se takhle k nám chovat neměli. Že nás zbytečně a hloupě ztratili. Že právě nás najednou potřebují.
Ano, tohle se může stát a dost pravděpodobně se to stane. Ale to není o tom se jim “potom smát” nebo se jimi “teď trápit”. Budiž, možná dělají chybu, ale právě proto jsou to lidé. Už když si tohle uvědomíte, to znamená, že není potřeba obviňovat sebe ani druhé a že život prostě není o dokonalosti, dosáhnete základního stupně zralosti a vyrovnanosti se životem i lidmi kolem sebe.
Ano, lidé chybují, tak je nechte, pokud tuto zkušenost potřebují nabrat. Ale totéž platí o Vás.
Co druhého dělat s chybami, které si uvědomujeme
To, že teď ještě něco nezvládáte, tedy i případ, kdy ještě nezvládáte povznést se nad druhé lidi a jejich chování, neznamená, že jste porouchaní. Naopak to znamená, že jste v pořádku jako lidé. Člověk musí dělat chyby, musí ho něco trápit, musí si něco vyčítat, aby se posouval, aby chtěl něco ze svého života nebo jednání odstranit. Právě to, že člověk nějaké své chyby nachází, že ho něco na sobě nebo druhých štve, ukazuje, že tady je rezerva, na které pořád stojí za to pracovat.
Neočekávejme, prosím, že dnes “na žádný problém ve svém životě už nenarazíme”, že dnes “neobjevíme žádnou svoji chybu”. Objevíme. Ale to je dobře. My musíme zažívat to, co nás trápí, co nás štve, co nám nedá spát, protože už tím, že to objevujeme, to začínáme řešit, napravovat a směřujeme k...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům