Bojíte se samoty, protože ji máte spojenou se špatnými pocity, strachem, úzkostí, nejistotou?
Myslíte, že je lepší mít jakýkoli vztah, hlavně nebýt sami?
Pak zjevně nevnímáte rozdíl mezi samotou a osamělostí. A nevíte, že ta nejhorší osamělost je právě ve vztahu – ten pocit, kdy sice fyzicky máte někoho po svém boku, ale chováte se k sobě jako cizinci – sice “máte vztah”, ale na něj jste sami.
Osamělost tedy vůbec nemusí být spjata s fyzickou samotou. Osaměle se může člověk cítit i uprostřed davu. Zatímco samota je fyzický stav, osamělost emocionální stav. Samota může být i vytoužená, léčivá, pozitivní, samotu totiž mnoho lidí přetížených městy a davy záměrně vyhledává. Ačkoli jsou sami uprostřed lesa, nabíjejí energii. Naopak osamělost je vždy tíživá, a to tím víc, když fyzicky nejsme sami, ale emocionálně ano. Když nemáme citové spojení s člověkem, se kterým bychom přitom tak rádi sdíleli, komunikovali, vyjasnili si nejasnosti, milovali se.
Rozdílu mezi samotou a osamělostí věnuji Trilogii lásky. Tři knihy, ve kterých ukazuji, jak lze pracovat na vztahu, ale i na sobě, abychom se nikdy necítili osamělí, respektive aby náš protějšek obnovil důvěru a komunikaci k nám či k lidem obecně, pokud byly například vinou minulosti a toxických zkušeností narušeny. Ale o tom už v Trilogii lásky.
Nicméně osamělost lze samozřejmě procítit i o samotě. Vystihuje to například dotaz Filipa: „Petře, jsem sám. Už dlouho. Právě čtu Vaši knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, která popisuje karmu ve vztazích, a nemohu se ubránit strachu, že si za samotu mohu vlastně sám. Sám se totiž izoluji. Možná je to tím, že jsem o samotě ztratil sebevědomí. Jak vidím šťastné páry, bojím se někoho oslovit. Pozoruji zadané muže, objímané ženami, a říkám si: Nejsem tak rostlý, tak dobře oblečený, tak usměvavý, tak finančně zajištěný. Čím déle jsem sám, tím více si myslím, že za to nestojím, jinak bych přece už sám nebyl. Vy často píšete nebo říkáte, že by samota měla člověka posílit. Nechápu jak, když já se o samotě cítím pořád slabší. Můžete mi to vysvětlit?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), nebo jednoduše spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše).
Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepis těch nejdůležitějších epizod. Ve zvýhodněné společné sadě jsou zde.
Odpovím samozřejmě i Filipovi, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.
Co je těžké, to člověka oslabuje, anebo posiluje?
Když se člověk snaží uvažovat logicky, říká: Pokud mě něco tíží, tak mě to postupně činí slabším. Protože čím déle to nesu, tím méně sil mám. Jinak řečeno: Co není lehké, to musím v čase stále hůř zvládat.
Zní to logicky, že?
Podíváme-li se však do reálného života, něco tu nehraje: Podle této logiky by přece člověk, který pravidelně chodí do posilovny, měl být stále slabším, protože tam čelí stále těžším činkám. Každý den si zvyšuje své zátěže a vždy při prvním pokusu o zvednutí vydechne: Tohle už nemůžu zvládnout, tohle jsem přece ještě nikdy nezvládl.
Zní to také logicky, že?
Jak je ale potom možné, že ten, kdo zvedá těžké činky, respektive stále těžší činky, je pořád silnější?
Odpověď je jasná: On sílí právě proto, že se těm těžkostem vzpírá, že se je snaží nějak přemoci, a i když mu to nejde, hledá způsob, jak to přesto dokázat.
Kdo trénuje na svůj první maraton, také si zpočátku nemusí představit zvládnutí takového cíle. Ale snaží se tomu obětovat všechno. Snaží se jinak jíst, lépe spát, dřít na své kondici. A nyní klíčová otázka: Jak je možné, že nakonec ten maraton skutečně zvládne? Jak je možné, že natrénuje? Proč nepřijde den, kdy by to vzdal, kdy by odmítl běhat, protože venku prší?
Klíčová odpověď zní: Jemu to prostě nedá.
A proč mu to nedá? Protože v tom cíli, který se zdá nedosažitelný, dokáže najít příležitost, výzvu, mez, kterou když překoná, tak posune svou limit.
Ano, běžet jednou maraton není jen o fyzickém zlepšení, ale hlavně o mentální práci. O schopnosti pracovat s těžkostmi tak, aby člověk chtěl postoupit do vyšší úrovně.
Arkádová hra
Stojíme-li před úkolem, který se nám na začátku zdá nezvladatelný, obvykle si ho rozdělíme na menší, již spíše zvladatelné kroky. Tak jako trénink na maraton. Není nutné hned první den tréninku uběhnout celých 42 kilometrů. Stačí sebe natočit při běhu na mobil. Porovnat svou techniku s vytrvalci. Překonat ten počáteční šok, kolik práce před sebou asi budeme mít. A jít dál.
Jít dál, to je vůbec nejdůležitější. To, že totiž v posilovně zvedneme první, nejlehčí činku, totiž neznamená, že od té chvíle už bude posilování legrace. Stejně jako když v životě překonáme nějakou první těžkost, pak budeme mít již snazší život. Ne, cesta ke každému cíli je jako arkádová hra.
Víte, co je arkádová hra? To je taková počítačová hra, kde když zvládnete jednu obtížnost, jdete do vyšší. Vaše hra se tím nestává snazší, ale naopak těžší. Ano, čeká Vás těžší obtížnost. A Vy, až se s ní začnete potýkat, nejenže zase “budete funět”, ale navíc si říkat: Jo, ta minulá, nižší obtížnost, to byla pohodička, ale tahle mi dává zabrat. A totéž se bude opakovat, až stávající obtížnost znovu zvládnete a postoupíte do vyšší. Tak jako když si vzpomenete na své úplné začátky v té hře, tak jste při základní obtížnosti taky vykřikovali, že ji asi nedáte. Taky Vám ve své době...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům