Když mi bylo šest let a dva dny, šel jsem do první třídy. Jsem totiž narozený 30. srpna. V celé škole jsem byl nejmladší a nejmenší. Kdekdo mi to dával pocítit, včetně učitelů. A já jsem uvěřil tomu, že jsem přesně takový, jakého mně vidí: ničeho neschopný, ve všem poslední, navždy outsider. Jenže nebyla to pravda. Bylo to jen mé přesvědčení.
Kdo četl mou autobiografii DESET, ví, jak jsem se postupem let naučil vyrábět si sebevědomí. Jedna z maličkostí, která mi pomohla: Pochopit, že to, jak mě druzí lidé vidí, nemusí vyjadřovat realitu. Že do značné míry nemluví o mně, ale o sobě. Ostatně, věnoval jsem tomu i samostatnou knihu Čtyři prány štěstí, která pomáhá přepsat staré vzorce z dětství a pomoci s uzdravením takzvaného zraněného vnitřního dítěte, které v nás zůstává.
Dělá Vám problém tlak, posměch, pomluvy, kterým musíte čelit? Nebo jste už přesvědčeni o tom, že nejste dostateční, máte se změnit, být právě takoví, aby to ostatním více vyhovovalo? A položili jste si někdy otázku, jak se to ve Vás vzalo? Milada si ji položila. Ale přidala další otázky, na které stojí za to odpovědět. Milada mi napsala: „Petře, jsem rozvedená, ale to není hlavní problém, i když ten hlavní problém to vlastně vytváří. Trápí mě totiž, jak mě lidé vidí. Zatím jsem nepřišla na to, jak žít, aby mě lidé v práci nepomlouvali. Když odešel můj manžel, smáli se mi kolegové, ať se na sebe podívám, že taková žena nemohla svého muže vzrušovat. Když jsem se pak dala do pucu, zašla ke kadeřnici, kosmetičce, začala se vyzývavěji oblékat, řekli, že jsem jako šlapka a že muž ode mě odešel určitě proto, že jsem do větru a o dítě se nestarám. Strašně mě to mrzelo. A tak jsem začala chodit z práce dřív, abych byla s dítětem, ale oni mi řekli, že takto dítě neuživím, nevydělám si a jsem nezodpovědná. Ano, znovu jsem byla ta špatná. A když jsem tedy začala chodit z práce později, řekli mi zas, že jsem krkavčí máma a že je mi práce přednější než dítě. Co mám dělat? Vím, co mi nejspíš řeknete: Ať si neberu cizí slova osobně, že se beztak všem nezavděčím. Jenomže mě trápí to, jak mě lidé vidí.“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď prostým spuštěním přehrávače mého hlasu (viz zlatý zobáček nahoře), anebo přímo ve vybraných podcastových aplikacích (do nich se prokliknete výše), kde můžete dostávat oznámení o každé nové epizodě.
Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou pak určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepis těch nejdůležitějších epizod. Ve zvýhodněné společné sadě jsou zde.
Odpovím samozřejmě i Miladě, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.
Základní dovednost: Rozlišuj
Jednou z hlavních dovedností, kterou potřebujeme ke šťastnému životu, je umět rozlišovat.
Například rozlišovat lidi, kteří nás pomlouvají, když mají důvod, od lidí, kteří nás pomlouvají bez ohledu na to, jestli mají důvod, a pak ještě lidi, kteří nás nepomlouvají, i když by mohli mít důvod.
Rozlišovat tyto tři skupiny znamená také uvědomit si, která z těchto skupin je pro nás nejdůležitější, a té věnovat svoji energii. Protože jak víte z mé knihy o karmě Cítit rozumem, myslet srdcem, na koho se soustředíme, z toho si bereme energii. Pokud se soustředíme na člověka, který nám chce dát negativní energii (rozmrzet nás), tedy připravit nás o pozitivní energii, tak nás z pozitivní energie vysaje a naplní nás energií negativní. A to je i případ Milady.
Neotevírejme se tolik lidem, kteří pro nás výměnou za naši dobrou energii mají jen svoji špatnou. Pokud se jim otevíráme, nedivme se, že se pak cítíme špatně.
Smiřte se s tím, že na světě prostě existují lidé, kteří nás pomluví, ať uděláme cokoli. Jsou-li rozhodnutí nás pomluvit, trefit se do nás, tak nás pomluví, důvod k tomu si vždycky najdou. A je důležité takové lidi potkat. Protože nám v takové chvíli dojde jedno: že bychom si nikdy neměli plést NAŠI osobnost a JEJICH pohled. Naše osobnost je NAŠE. Jejich pohled je JEJICH. Proč to zdůrazňuji? Protože v životě nezáleží ani tak na tom, co se díváte, jako spíše na tom, co vidíte. Já to objasním.
Kdo jsi versus Koho okolí vidí
Když se na Vás dívá někdo jiný, tak by měl vidět to, kdo skutečně jste. Jenže on to ve Vás vidět nemusí. On se na Vás může dívat a vidět někoho jiného. On se může dívat na dobrého člověka, který nechce ublížit, a přitom vidět potenciální nebezpečí – někoho, kdo by mohl ublížit. Bacha na něj. Proč to tak vidí?
Jeho pohled je JEHO. To znamená je ovlivněn JEHO životem, JEHO minulostí. Také je ovlivněnJEHO momentálními představami,JEHOmomentálními projekcemi,JEHOmomentálními pocity aJEHOmomentálními rozpoložením, které právě nyní má. Jinak řečeno: Když se na Vás někdo dívá přes černou punčochu (má špatnou náladu), tak vidí “černého člověka”, potažmo všechno v životě vidí černě. Vy nejste “černí”. Černý je jen jeho pohled, jeho chmury, jeho zkušenosti s lidmi. Zkrátka černá je ta pomyslná...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům