Je jedna fráze, která mě štve. Zní: Všechno se dá spravit.
Není to pravda. Všechno má totiž svou mez. Dokud tato mez není překročena, dá se spravit mnohé. Od překročení této meze však už ne. Jednostranné nekomunikace se to týká především.
Lidé přestávají komunikovat z mnoha důvodů. Z trucu, z ega, ze zklamání, z nějaké formy vlastní slabosti, z negativní domněnky, kterou si ve své mysli přetvořili v přesvědčení. Mlčet začínají i z pouhé hry. Ano, chtějí si hrát s partnerem, tím víc, když je miluje. Nakonec je jedno, proč začnou mlčet, rozhodující je, že je to jednou může velmi mrzet. Proč, o tom dnes budu hovořit.
I proto jsem sepsal Kurz sebezvládání. Abychom i tehdy, když nás přemáhají negativní emoce a touha se postavit partnerovi jako “nepříteli”, z emocí vystoupili a více přemýšleli. Jinak se totiž může stát to, co se událo v příběhu popsaném Natálií: „Petře, s manželem jsme sedm let, máme malé děti a velký problém v nekomunikaci. Manžel měl od začátku problém mluvit o tom, co ho trápí. Neznala jsem ani jeho PROČ, tedy nejen to, CO ho trápí, ale ani PROČ se mi nesvěřuje, ano, ani o tom mluvit nechtěl. Tak dlouho jsem se snažila dobýt do jeho duše, až jsem jednoho dne zničehonic přestala. Ani nevím proč. A ještě k tomu se, jako na potvoru, objevil jiný muž, který byl v komunikaci naopak otevřený. A já se rozhodla pro něj. Pro manžela to byl šok – a světe, div se, z kukly jako by se vylíhl motýl. Manžel najednou o všem mluví, snaží se, jenže já už jsem jinde… Ano, nyní za rozpad našeho vztahu vlastně mohu já. Já už se totiž k němu nedokážu vrátit, neumím a nechci s ním mluvit, ano, teď zase já s ním. Nevím proč. Mám přece takového manžela, jakého jsem vždy chtěla. Proč k němu už nic necítím?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď prostým spuštěním přehrávače mého hlasu (viz zlatý zobáček nahoře), anebo přímo ve vybraných podcastových aplikacích (do nich se prokliknete výše), kde můžete dostávat oznámení o každé nové epizodě.
Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou pak určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepis těch nejdůležitějších epizod. Ve zvýhodněné společné sadě jsou zde.
Odpovím samozřejmě i Natálii, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.
1. memento: Člověk není bezmezný
Každého, kdo se rozhodne z jakéhokoli důvodu ve vztahu nekomunikovat, předem varuji: Člověk má své meze. A ve vztahu je tou základní mezí míra trpělivosti.
Jestliže Vám záleží na vztahu, tedy i na “rozmluvení” partnera, jste pro to ochotni udělat opravdu hodně. Možná úplně všechno, co můžete. Obětujete se celí. Zdánlivě bezmezně. Ale jedna mez tu přesto pořád bude. Je to mez, nad kterou nemá člověk vědomou moc. To znamená, že ji nemůže ovlivnit vůlí, ani kdyby chtěl. Je to čas. Co tím chci říct? Aniž to ovlivníte, jednoho dne zničehonic éra Vašeho snažení skončí, protože míra Vaší trpělivosti přeteče. A tehdy nastane to, čemu se v psychologickém žargonu říká NIC. Zavládne NIC.
NIC je označení pro ticho, pro mlčení, pro bezvětří, které zničehonic vystřídá bouři. Dovolíte příměr? Je to stejné, jako kdybyste se hodiny, dny, týdny snažili dostat k člověku, na němž Vám záleží, přes dveře, které zamkl a zabarikádoval. Vy boucháte, prosíte, vysvětlujete, nadáváte, vyčítáte, litujete se, obhajujete se. To všechno můžete, ale rozhodně ne bezmezně. Můžete tlouct možná měsíce i roky, ale jednou přijde okamžik, kdy přestanete. Je to přesně ten okamžik, kdy Vám dojde síla. Přesněji, kdy už máte sílu jenom na jediné: odejít od těch pomyslných dveří, vzdát to. Právě tomu se říká NIC. Momentu, kdy místo zdánlivě nekonečného bušení nastane najednou NIC.
2. memento: Co je teď, zítra být nemusí
Máloco lidé podceňují tolik jako NIC. Myslí si, že když se někdo doprošuje dnes, bude tak činit vždy. Ale to je v rozporu s limitem člověka. A tahle nevědomost dokáže toho, kdo kdysi začal mlčet, obrovsky vytrestat. Mohu se znovu vrátit k našemu příměru, tedy k těm dveřím?
Statisticky nejčastěji člověk zabouchne, zamkne a zabarikáduje dveře ve vztahu jenom proto, aby si na druhé straně těchto dveří následně užíval to, jak Vám na vztahu záleží. Aby se zvráceně radoval, tetelil blahem, mnul si ruce z toho, jak jste nešťastní, bezmocní, respektive jak jste v jeho moci, jak “jenom na něm záleží”, jestli otevře, jestli vztah bude pokračovat. Ale to je osudový omyl – že záleží pouze na něm. A tento hrozivý omyl pochopí právě v tom okamžiku, kdy nastane NIC – kdy Vy “zničehonic” přestanete bušit. On často ze zvědavosti koukne špehýrkou, kukátkem, co nyní děláte za těmi dveřmi, když Vám už došla síla bušit – jestli jste tam zhroucení, jestli brečíte… Jenže v tu chvíli může tento člověk ke svému úžasu zjistit, že za dveřmi už vůbec nejste. Pak tento člověk pomalinku otevře dveře, vykoukne ven, vyběhne na chodbu, začne křičet, kde jste, ať se vrátíte, že to byla legrace. Ale Vy už jste jinde. Nejčastěji jste u člověka, který se objevil v mezidobí – u člověka, který je jiný, ba opačný – na kterého nemusíte bušit, ale který Vás naopak už zdálky vyhlíží a je rád, že jste s ním.
Proto tolik naléhám, aby lidé komunikovali. Proto jsem napsal 250 zákonů lásky – knihu o 250 podmínkách vztahu, které lidé nejvíc podceňují, a pak toho nejvíc litují. Proto jsem přidal i Spolu – specifickou knihu uvědomění, kde ukazuji, jak lze řešit jednostrannou nekomunikaci, jak dát mlčícímu partnerovi najevo například to, že když nemluví, tak mu nikdo ani nemůže pomoct, protože neví JAK ani V ČEM. Stejně tak v této knize ukazuji, proč tito lidé přestávají mluvit, co se jim mohlo stát a jak to spolu můžete řešit. Jenže to je klíčové slovo. SPOLU! Aby vztah vydržel, k tomu jsou zapotřebí dva, oba. Aby vztah zemřel, k tomu úplně stačí jen jeden. Ale i na takovou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům