Máte v práci, v rodině, mezi přáteli člověka, který se nechává unášet vlastními emocemi?
Je pohrdavý, zlý, útočný, ale pak ho to mrzí?
Slibuje, že už se výlev nebude nikdy opakovat, jenže záhy přijde znovu?
Prosím, než takového člověka opustíte, navnímejte následující slova.
Už v nedělním živém vysílání jsem hovořil o “bouřkových mracích” a “hromosvodech”. Také knihu JáMy spřízněných duší jsem věnoval těm momentům, kdy někdo námi milovaný ztrácí půdu pod nohama a nakonec může přijít i o nás samotné, aniž by to chtěl. Ostatně, proto vznikl také vánoční SNÁŘ. Pro všechny Vám blízké lidi, kteří občas prožívají krušné chvíle a jen těžko se přes ně přenášejí. Dnes promluvím o jednom takovém případu, který je častěji, než se zdá. A který může mít fatálně špatný konec, protože ten, kdo potřebuje pomoc, je schopen v emocích paradoxně zničit či vyhnat člověka, který mu může pomoci.
Denně mi na toto téma chodí desítky dotazů. Vyberu například ten Kristýny: „Petře, mám přítele, který dokáže být chvílemi nesnesitelný. Přijde z práce a útočí na mě, na naše dítě bez příčiny. Jsme otřeseni a on pak přijde s tím, že ho to mrzí. Neví, jak se nám omluvit, najednou je opačný, báječný a já mu prominu. Ale v příštích dnech se jeho výlevy vrátí. Kamarádky mi radí, ať odejdu, ale já ho miluji. Nechci odejít, ale ani žít v tak proměnlivém počasí. Co s tím jde dělat?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky v podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete spuštěním přehrávače hlasu (viz zlatý zobáček nahoře), nebo ve stažených podcastových aplikacích (do nich se prokliknete výše), kde máte výhodu pravidelných oznámení o každé nové epizodě. Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou pak určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující mé odpovědi na nejčastěji pokládané otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou zde.
Vládnoucí emoce versus vládnoucí rozum
Prvořadé je uvědomit si rozdíl mezi racionálním a emocionálním jednáním, to znamená rozdíl mezi chováním člověka, který je pod vlivem rozumu, anebo pod vlivem emocí.
Rád to vysvětluji na příkladu poslanecké sněmovny. Představte si lidskou hlavu jako parlament. Určitý počet křesel a jen dvě strany, které se handrkují o moc. Jmenovitě je to Strana Rozumu a Strana Emocí. A volby probíhají v každém novém okamžiku.
To znamená: Čím víc křesel v daném momentu obsadí jedna Strana, tím méně prostoru logicky zbude na tu druhou. Takže čím silnější jsou emoce člověka, tím méně tento člověk jedná s rozumem. Čím víc je ve vleku emocí, a je lhostejné, zda pozitivních, nebo negativních, tím spíše není schopen rozumně se ovládat. Proto se také říká: V emocích (dobrých) nic neslibuj ani (ve špatných) nikomu neubližuj, respektive v emocích se pokud možno vůbec nerozhoduj.
Absolutní moc emocí
Nejsilnější negativní emocí je jednoznačně bolest. A my všichni víme, co znamená, když absolutně ovládne “náš parlament”.
Rád to vysvětluji na příkladu věšení obrazu. Když místo do hřebíku pořádnou ranou kladivem praštíme do svého prstu, ucítíme strašlivou bolest. A v tu chvíli se nedokážeme chovat rozumně. Emocím začne patřit “celý náš parlament”.
Jsme pak v těchto absolutních emocích zařvat na dítě, které se naší chybě posmívá, možná po něm i hodit tím kladivem, způsobit mu jakékoli zranění – a to všechno proto, že jsme momentálně (racionálních) smyslů zbavení – ovládly nás pouze negativní emoce. V ten moment nejsme schopni rozumně uvažovat a není možné s námi ani rozumně mluvit.
Jenže emoce mají jednu důležitou vlastnost – mají sklon postupně odeznívat. Proto odeznívá i bolest. A s tím se opět mění rozložení sil v “našem parlamentu”: Jak postupně ubývá emocí, vrací se stejně postupně k vládě rozum.
Návrat rozumu
V tu chvíli obvykle strašně litujeme toho, co jsme (dítěti) provedli. Chytáme se za hlavu a nemůžeme pochopit, že jsme něčeho tak strašného byli schopni. Co jsme předtím nedokázali vůbec, to najednou dokážeme lehce – omluvit se, uznat chybu, stydět se za sebe. Ale ne hned, až poté, co emoce odezní. Ano, pak se staneme znovu homo sapiens, racionálním člověkem.
A to je důvod, proč s člověkem, který prožívá aktuálně velkou bolest, nemá cenu mluvit rozumně nebo logicky. A proč bychom se o to ani neměli snažit. Pokud mu chceme pomoci, pak mu musíme dát to, co ten člověk nejvíc potřebuje, a to je utišit emoce.
Můžeme ho zklidnit objetím, vyslechnutím, povzbuzením, ale samozřejmě jen v případech, kdy to jde. Pokud se chová zle, toxicky, pokud bez ohledu na naše vstřícné a dobré jednání reaguje přímo ubližováním, odstrkáváním nás, urážením nás, a NÁS TO HODNĚ BOLÍ, jděme pryč. Odejděme z jeho blízkosti.
Pokud totiž i nadále zůstaneme v jeho blízkosti, může se bohužel stát, že on nám natolik ublíží, že také “náš parlament” ovládnou emoce a my začneme jednat jako smyslů zbavení. A pak nás to bude mrzet.
A tak se raději držme rozumu. Snažme se tomu ZRANĚNÉMU člověku porozumět, pochopit, proč asi takový je, jakou bolest může v sobě mít, kde ji polkl, že je tak strašně neovladatelný, tak strašně útočný, čeho v sobě se asi potřebuje zbavit, odkud se vzal jeho hněv.
Většinou není těžké na to přijít.
Přenos zloby
Jestliže, jak...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům