Všichni máme strach. Přirozeně.
Máme strach hlavně o to, na čem nám v životě záleží.
Nejprve se bojíme, že toho nedosáhneme. A pak, když to máme, se zase bojíme, že to ztratíme.
Strach jako by byl naším stálým společníkem i průvodcem životem. A on opravdu je. A nejen naším.
Mají ho také děti. Bojí se, co nezvládnou, že nás tím zklamou, že je přestaneme mít rádi, že se ocitnou samy, že se osamělé budou bát ještě víc.
Proto správné rodičovství není o tom zbavit děti strachu, ale vysvětlit jim, proč strach máme, a naučit je nejen se strachem žít, ale umět ho i chápat a využívat. Nechat děti projít si strachem, prohrát, ale neopouštět je. Stát při nich, a to i svým příkladem, a učit je strach překonávat, být silnější a větší než strach. Jinak se původně dětský strach může rozvinout do dospělých traumat, která jsem popisoval v článku 5 strachů z dětství aneb Jak porazit dávného draka v sobě.
Se strachem učí pracovat také vánoční SNÁŘ. Dárek pro zklidnění, podporu a motivaci v těžkých chvílích života. Ostatně, ty mohou souviset i s dětmi, jak se mi svěřila například Simona: „Petře, hádáme se s partnerem ohledně výchovy. Hlavním tématem je strach. Když se nám děti svěří, že se něčeho bojí, partner hned vyletí, jak mohou být ‘tak hloupé’, že se bojí ,takových prkotin’, které přece ‘hravě zvládnou’. Strach je prý jako bubák, neexistuje, a bát se je zbytečné… Možná to myslí dobře, ale děti se po každém jeho výsměchu cítí naopak špatně. Stydí se, že selhávají, že jsou neschopné, když se bojí. Jak s nimi pracovat?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky v podcastech Řešidlo. Poslouchat můj hlas můžete buď spuštěním přehrávače na této stránce, nebo přímo v podcastových aplikacích (do nichž se prokliknete výše). Kdo raději čte, než poslouchá, může využít souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou obě knihy zde.
Strach a zbytečný? Rozhodně ne
V životě neexistuje vůbec nic, co by bylo zbytečné. Včetně strachu.
I strach je pomocník. Oznamuje, že se momentálně dotýkáme osobní meze. Hranice mezi tím, co jsme doposud dokázali, a tím, co můžeme dokázat nového. Strach nám říká: Tady končí území, které znáš, a začíná jiné, které je Ti neznámé. Ale tím neříkám, že na neprobádaném území zemřeš, jen musíš postupovat OPATRNĚ, protože vstupuješ do míst, kde jsi JEŠTĚ NIKDY NEBYL. To je všechno, co nám říká strach.
Strach NENÍ NEGATIVNÍ element. Pomáhá nám k VĚTŠÍ OBEZŘETNOSTI. Ostatně, kdyby se děti nebály, potažmo kdybychom je nějak zbavili strachu, tak záhy zahynou, protože bez strachu by postrádaly respekt například z ohně, výšek, rychlosti silné motorky, zkrátka z jakýchkoli hranic. Strach je tedy jen jiná forma respektu člověka. A to jediné, co ohledně strachu potřebujeme, je správně s ním pracovat.
Konstruktivní versus destruktivní postoj
Koncepčně na tom stojí i sám vánoční SNÁŘ. Bát se totiž můžeme čehokoli. Stačí jen vložit si do hlavy bázlivou myšlenku. Bát se můžeme budoucnosti, ale i minulosti, která může mít dopad na naši přítomnost. Chyba, kterou jsme udělali jednou, může být zítra opakována. Chyba, kterou jsme udělali kdysi, nám zítra může být vyčtena. Chyba, kterou jsme ještě nikdy neudělali a o jejíž existenci ani nevíme, může být zítra poprvé vyrobena. Kdykoli je “důvod se bát”.
Budiž. Nakonec proč ne? Problémem není strach, ale náš postoj k němu, způsob, jak s ním naložíme.
Strach můžeme pojmout konstruktivně, anebo destruktivně. Zdůrazňuji však, že NAŠE pojetí nezáleží na tom strachu, ale na NÁS. My se potřebujeme naučit pracovat se strachem konstruktivně. A potřebují to i děti.
Příklad: Jestliže mám před sebou překážku, kterou jsem dosud nepřekonal, neznamená to, že ji nikdy nepřekonám, mohu ji překonat, ale abych ji překonal, musím začít přemýšlet jak – hledat způsob jejího překonání. Když si představíme skutečně věcnou překážku, třeba dostihovou, pak strach mi pomůže zapojit rozum tak, abych například zkusit natrénovat lepší odraz nebo vyšší výskok, abych hledal bidlo, s jehož pomocí bych onu překážku překonal. Nebo mi pomůže zjistit, že mohu překážku obejít. Nebo podlézt.
Jinak řečeno: Respekt z překážky, z případné bolesti, kterou bych si mohl způsobit svým selháním, mě přiměje rozhýbat rozum KONSTRUKTIVNÍM způsobem. To znamená: Chtít tu překážku PŘEKONAT. Z toho plyne: Překážku pojmu jako VÝZVU. To je konstruktivní přístup.
Ale možný je bohužel také přístup destruktivní. Také mi pomůže rozhýbat rozum, ale opačným způsobem. Respekt z překážky, z případné bolesti, kterou bych si mohl způsobit svým selháním, mě přiměje využít rozum DESTRUKTIVNÍM způsobem. To jest hledat ne cestu, jak překážku překonat, ale VÝMLUVU, proč ji překonat nedokážu nebo ani nesmím zkoušet. Například: Protože bych mohl neuspět a mohlo by mě to velmi bolet. To je destruktivní přístup.
Dva výklady minulosti
Když jsem vytvářel vánoční SNÁŘ, dbal jsem klasického rámce podpůrného...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům