Miluji Tě. Věta, kvůli které paradoxně nastává svár. A to u lidí, kteří tuto větu potřebují slyšet. Kteří se možná cítí nejistí city toho druhého. Kteří věří, že ta dvě slova je ujistí.
V knize JáMy spřízněných duší upozorňuji, že tato citová potřeba někdy bývá odezvou z minulosti. Že může mít souvislost s nesebevědomím člověka, vnitřním zraněním z dětství, se syndromem hladového srdce, s náběhem na závislost ve vztahu. Ale o těchto variantách píšu v knize.
Často to bývá jen docela obyčejná potřeba “být objat slovy”. Slyšet to, co je pro nás tak přirozené říkat druhému. Slyšet to, co je pro nás synonymem pro vnitřní klid a lásku. A slyšet to potřebujeme zpravidla tehdy, kdy nám láska schází, kdy je na ní ten správný čas. A kdy nás vnitřně zamrzí, když právě v té chvíli se láska nedostaví. “Objetí”, na které čekáme. A které bychom sami – na místě toho druhého – provedli.
Proto mám potřebu dnes speciálně reagovat na všechny ty dotazy těch svých čtenářů a posluchačů, kteří předčasně soudí svého partnera jen podle neochoty nebo nemohoucnosti vyznávat otevřeně své city. Chci jim ukázat, že pouhé mlčení, respektive nepoužívání KONKRÉTNĚ SLOV MILUJI TĚ, ještě neznamená, že protějšek opravdu nemiluje. Ostatně, žádala mě o to ve svém dotazu například Mirka: „Petře, vím, že mám partnera, na kterého si SKORO V NIČEM nemůžu stěžovat. Je TÉMĚŘ bezchybný. Ale jednu chybu přesto má. Neříká mi dostatečně to, že mě má rád. Kolikrát se ke mně přitulí, obejme mě a já v té chvíli čekám na tu větu: ‘Miluju Tě.’ Ale on ji neumí říct. Ani když si o ni sama řeknu. Už jsme se kvůli tomu i párkrát pohádali. Vytkla jsem mu, jak vlastně můžu vědět, že mě miluje, když mi to neříká. On se jen omlouval, že na takové vyznávání citů moc není. Co mám dělat, když ta slova chci, ba potřebuji slyšet?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastech Řešidlo (viz přehrávač na této stránce, nebo jednotlivé epizody v podcastových aplikacích výše).
Pro toho, kdo raději čte, než poslouchá, jsou pak určeny souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné společné sadě jsou k sehnání zde.
Odpovím samozřejmě i Mirce, která se ptá: Co mám dělat?
Doporučuji, a to nejen Mirce, nýbrž všem, kteří se potýkají s tímto problémem, udělat tři věci:
1. Koho vlastně chceš?
Za prvé si, prosím, uvědomte, co vlastně chcete. Přesněji: Koho vlastně chcete.
Chcete člověka, který Vás miluje, nebo člověka, který Vám ŘÍKÁ, že Vás miluje?
Že v tom nevidíte rozdíl? To ovšem může být dáno tím, jací jste Vy – že pro Vás to, co říkáte, znamená současně to, co opravdu cítíte. Ale to ještě neznamená, že tak to platí u každého. A proto je v tom rozdíl obrovský.
ŘÍKAT, že Vás miluje, může skutečně KDOKOLI. I ten, kdo Vás ve skutečnosti nemiluje, jen chce ve Vás vyvolat tento dojem – tahat Vás na vařené nudli. Stačí jenom žvanit. Chcete to?
Naproti tomu DOKAZOVAT Vám, že Vás miluje, může jenom člověk, který se tak CHOVÁ. A to může být i ten člověk, z jehož úst to možná neslyšíte – a přece VÍTE, že je to pravda. Ale ne z jeho slov, ale z jeho činů.
A tak mi ještě jednou odpovězte: Koho raději chcete? Toho, kdo Vám lásku dokazuje, nebo jen proklamuje?
2. Co je vlastně normální?
Za druhé si, prosím, uvědomte, že každý jsme jiný. Na světě neexistují dva totožní lidé. A i když s partnerem jste si blízcí, nejste stejní.
Proč to zdůrazňuji? Protože to, že pro Vás je “normální” říkat nebo slyšet “Miluju Tě”, ještě neznamená, že to bude automaticky normální pro každého.
Zatímco někdo vyrůstal v prostředí, kde se city běžně vyjadřovaly, a proto je pro něj SAMOZŘEJMÉ říkat a slyšet “Miluji Tě,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům