Ničím špatným si to nezasloužíš, a přece se to najednou děje. Někdo Tě ponižuje.
Kladeš si otázku: Proč? Proč zrovna já? Co mám dělat, aby to ustalo?
Znamená to, že se tomu člověku nelíbím, že mu mám nějak nadbíhat, vyhovět, zavděčit se?
Takže se mám před ním ponižovat, jestliže on mě už ponižuje?
Možná to zažiješ v práci. Možná ve vlastní rodině. Možná si Tě bere do úst předchozí partner. Možná to od něj chytají i vaše děti.
Jak reagovat? Mstít se – to se může rychle obrátit proti Tobě. Nereagovat – to je jako dobrovolně nastavit ještě druhou tvář pro políček. Utéct – tedy prchat, kdykoli se někdo rozhodne do Tebe kopnout?
Když jsem v Kurzu sebezvládání popisoval účinné psychologické metody, které nám pomáhají neobracet cizí ubližující jednání především proti sobě, měl jsem na očích hlavně ty příliš hodné lidi, kteří v takové chvíli raději internalizují, potlačují svůj hněv a zadělávají si na úzkosti a deprese (de-press – stlačit zevnitř). Ano, je to případ těch lidí z článku Příliš hodní lidé: Co prožívají uvnitř a nikdo o tom nemá ponětí.
Proto také ke Kurzu sebezvládání přibyl vánoční SNÁŘ. Pro všechny, kteří se nepotkávají se zraňováním systematicky, dlouhodobě, a o to víc mohou být zdrceni nenadálým atakem. O to víc se propadat do sebe, do nejprve psychických, pak i tělesných problémů – které jsou přitom úplně zbytečné. Ale o tom už je vánoční SNÁŘ, dárek pod stromeček pro každého, na němž Vám záleží.
Typický dotaz, který v tomto smyslu dostávám, je například tento: „Petře, v práci jsem vystavena systematickému ponižování od jednoho člověka. Dlouho jsem hledala chybu v sobě a promíjela mu v duchu takové jednání, ale nezměnilo se to. Když jsem se ptala přátel, jak se s ponižováním obecně vyrovnávají, říkají, že ‘si ho neberou osobně’. Já bych snad i pochopila, že takové jednání nemá valnou souvislost se mnou, ale s druhým člověkem a jeho vnitřní potřebou, momentální slabostí, mindrákem. Přesto se neumím k tomu člověku chovat s nadhledem, jako by se nic nedělo, když se děje. Je mi z něj blbě od žaludku. Mám odejít z práce? Nebo tomu dát čas? Uvnitř bojuji se smutkem, zlobou na sebe, zklamáním, znechucením. Jak v takovém ne-vztahu fungovat?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastech Řešidlo (viz přehrávač na této stránce, nebo jednotlivé epizody v podcastových aplikacích výše). Pro toho, kdo raději čte, než poslouchá, jsou určeny souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné společné sadě jsou k sehnání zde.
První pochopení: Proč nejde o osobní věc
Nejprve si, prosím, ujasněme pojem.
Ponižování NENÍ kritizování druhé osoby nebo upozorňování na chybu někoho druhého. Ponižování NEVYPOVÍDÁ nic o žádném dalším člověku. V tomto směru ponižování NENÍ osobní ve vztahu k druhé osobě. Ponižování je vždy výpovědí o tom, kdo ponižuje.
Rozhodnutí ponižovat jiného člověka vyvěrá z vnitřního světa toho, kdo ponižuje. Ten, kdo ponižuje, je ve skutečnosti slabý, on to dobře ví, a právě proto potřebuje ponižovat druhé. Toto si blíže vysvětleme.
Ten, kdo ponižuje, nesnese, že je slabý. Jeho myšlení si můžeme objasnit na známém přísloví: Jednooký mezi slepými králem. Totiž: Je-li někdo jednooký a vadí-li mu to, pak zákonitě nesnese společnost “obouokých” lidí. Aby se v takové společnosti sám dál necítil slabý, musí se snažit “obouoké” nějak ponižovat. Dávat přede všemi najevo, že i když já mám jenom jedno oko, jsem v určitém ohledu vlastně víc.
Zní to paradoxně, ale obdoby takového myšlení běžně vnímáme na sociálních sítích, kde lidé mají potřebu vymezovat se vůči druhým nálepkami typu rouškaři, nebo vítači, nebo Pražská...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům