Napravil jsem se, řekne Ti protějšek.
Dá se tomu věřit?
Co když se ale nenapravil? Co když ztratíš další čas? Co když Tě znovu vystaví zklamání, trápení a ukrojí opětovně kousek Tvého sebevědomí – budeš si vyčítat, že jsi hlupák, že jsi zase naletěl, že asi druhému nestojíš za lepší zacházení, že s Tebou už možná nikdo nikdy nebude jednat jinak, protože si to třeba ani nezasloužíš?
A co když se napravil a Ty odmítnutím další šance způsobíš rozpad vztahu, který přitom už mohl fungovat?
Dá se vůbec s jistotou udělat správné rozhodnutí?
Kdykoli v uzavřené skupině, kde se sbíhají všechny Vaše otázky, spolu řešíme toto dilema, vy víte, proč nedávám druhou šanci stejnému člověku – tedy “té samé” osobě, která se zjevně neponaučila (a jak to lze poznat), a naopak proč doporučuji dát příležitost jedině “jinému člověku”, tedy osobě třeba i stejného jména, ale která se už ponaučila, zlepšila, stala se “někým jiným” – lepší verzí sebe sama.
Jedna otázka přesto dominuje: Proč někdo dává, zcela neponaučitelně, nové šance tomu, kdo se neponaučil? Jedna z takových otázek mi přišla po včerejším živém vysílání Jak odpustit tomu, kdo mi ublížil: „Petře, znám Váš pohled na druhé šance – nedáváte je ‘stejnému člověku’. Dlouho jsem si říkala, že jste ‘divný’. Každý přece chybujeme, tudíž každý máme právo na další šanci. Ale když jsem pak dala novou šanci svému partnerovi, on ji zase zneužil. Nezměnil se, to jen žvanil, že se poučil. A já mu skočila na lep už sedmkrát. Proč to dělám? Proč ne on, ale já jsem neponaučitelná?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastech Řešidlo (viz přehrávač na této stránce, nebo jednotlivé epizody v podcastových aplikacích výše). Pro toho, kdo raději čte, než poslouchá, jsou určeny souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné společné sadě jsou k sehnání zde.
Jako malé dítě
Víte, všichni zrcadlíme.
Všichni v druhých vidíme tak trochu sebe.
Pamatujeme si například to, když jsme byli malí, něco špatného jsme provedli a nikdo nám také nevěřil, že už podruhé neuděláme to, kvůli čemu máme být biti.
Tehdy jsme si ze všeho nejvíc přáli, ať druzí konečně věří v naše polepšení; dodnes nám znějí v uších naše prosebné argumenty, že přece jsme lidé, bytosti, které chybují a které se právě chybami ponaučují. Toužili jsme dostat ještě jednu šanci – právě tento obraz se může připomínat v našem podvědomí, když někdo naopak prosí o další šanci nás.
My na jeho místě
Nakonec tedy přikývneme. Protože my jsme se také jako děti už ponaučili. A nás také, když jsme byli děti, dostatečně bolelo to, že nám druzí nevěří.
A hlavně: Když jsme byli nevírou druhých v naše polepšení dostatečně vytrestáni, od té doby víme, že bychom už stejnou chybu neopakovali.
Ze všech těchto vnitřních vzpomínek se tedy domníváme, že ani druzí, kteří se vůči nám provinili a tak hezky prosí, stejnou chybu nezopakují. Oni jsou přece také lidé, jako my.
Nedochází nám však, že to, co nejvíce způsobilo naše ponaučení, když jsme byli děti, byl právě ten strach, že nám už podruhé ostatní věřit nebudou.
Vsadili bychom na to svůj život?
Když jsme své rodiče nebo kamarády přesvědčovali, aby nám probůh vážně dali novou, poslední šanci, byli jsme jako lev, který otevřel tlamu a říkal: Zkus si to, nezklamu Tě.
Ve své hlavě jsme věděli, že nestiskneme, byli jsme pány svého osudu.
Ale když jsme na druhé straně a naopak my vkládáme hlavu do lví tlamy, zapomínáme, že v tu chvíli není moc na...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům