Ta otázka se dala čekat. V různých obměnách mi začala chodit, jen vyšel můj ranní článek Jak se zbavit závislosti na člověku, který nás už odepsal. Já v něm totiž popisuji JAK, ale ne KDY.
A právě tak se řada z vás ptá: Jenže kdy najdu tu odvahu? Ano, vědět JAK je pouze předpoklad. Odvaha se opravdu odpojit, následovaná skutečnou akcí, je druhá věc. Můžeme to ovlivnit?
Typický dotaz – Marie: „Petře, mám partnera, který mi ustavičně ubližuje. Už toho mám dost. Tak ráda bych mu řekla, že už mu další šanci nedám, že od něj odejdu, ale současně nevím, jestli jsem schopna mu to říct, a hlavně pak to i udělat. Jednak proto, že už vidím, jak strašně se rozčílí a bude zlý, a jednak proto, že ho pořád miluji, ano, i když mi ubližuje. Poradíte mi?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky v podcastech Řešidlo. Poslouchat můj hlas můžete buď spuštěním přehrávače na této stránce, nebo přímo v podcastových aplikacích (do nichž se prokliknete výše). Kdo raději čte, než poslouchá, může využít souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na Vaše nejčastější otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou zde.
Kdy vyhasne trpělivost
Naše ochota zůstávat a naše schopnost odejít se obvykle potkávají na jedné hranici. Na jedné mezi.
Abychom si rozuměli, všichni máme nějaké meze. Spoustu různých mezí. Žádný člověk není bezmezný. A jedna z těch mezí, která rozhoduje o našem chování ve vztazích, je mez trpělivosti.
Slovo trpělivost úzce souvisí s pojmy trpět, strpět. Vyjadřuje, kolik jsme toho ještě ochotni/schopni snést, a kdy už je to za hranou.
Aby bylo jasno: Já nejsem schopen (například Marii) říct, kde konkrétně je její mez. Je to proto, že každý jsme jiný a každý ji máme jinak posazenou. Ba dokonce i v jednom jediném člověku se tato mez posouvá, mění, s tím, kolik bolesti v dalších vztazích zažívá a zda je už opětovně nechce zažít. Tím postrkuje svou vnitřní hranici. Prostě najednou ví, že tohle už nikdy ne!
Ano, každý jsme jiný, nicméně všichni máme společné jedno: U každého z nás platí, že pokud tuto naši mez druhý člověk překročí, tak my z toho vztahu vystupujeme. IHNED. To je důležité.
Kdy vyhasne láska
Kdo četl mou knihu o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem, ví, do jak těžkých situací se může dostat milující srdce. Kolik bolesti od protějšku dokáže snést. (Mimochodem, všemi zdánlivě iracionálními důvody PROČ se zabývám také v knize Protože.)
Z toho plyne, že když ze vztahu (po překročení meze trpělivosti) IHNED vystupujeme, prakticky žádnou roli v tom nehraje fakt, do jaké míry druhého člověka milujeme.
My totiž od člověka neodcházíme až ve chvíli, kdy vyhasne naše láska. My odcházíme, když vyhasne naše trpělivost. Jinak řečeno: My můžeme od člověka odcházet, a přitom ho pořád milovat. Odcházíme totiž ne proto, že bychom ho nemilovali, ale proto, že té bolesti, kterou jsme ve vztahu s ním zažili (a především jeho vinou), je už dost. Že už víc bolesti nesneseme. Že ta bolest už je prostě nesnesitelná.
NESNESITELNÁ! Chápete? Že už ji déle nejsme schopni snést.
Kde je ta mez
A nyní k tomu nejpodstatnějšímu.
Marie zmiňuje, že se obává negativní reakce svého protějšku. Upřímně, nedivil bych se tomu. Nedivím se tomu ani v pohodovějších vztazích. Proč? To, že se druhý člověk rozčílí nebo nás po našem odchodu dokonce pomluví, je totiž přirozené a snadno to pochopíme na následujícím modelovém příkladu.
Představme si půllitrovou sklenici. Znázorňuje naši nádobu trpělivosti.
Kolik se toho do této naší sklenice vejde?
Nespěchejte s ukvapenou odpovědí. Ta odpověď je totiž velmi relativní. Objasním to.
Vezměme hrst oblázků. Co kamínek či kámen, to větší typ ublížení. Možná nevěra, možná fyzické napadení. Nuže, vložme je do sklenice. Pár takových oblázků se tam vejde. Dejme je až po okraj.
Co to znamená? Že je nádoba už plná? Z vnějšího pohledu se to může zdát. Třeba našim kamarádům nebo příbuzným. Jak s ním ještě můžeš být dál? Ale já to hned zodpovím.
Ta sklenice...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům