Když se spolu rozcházíte, nemusíš zaznamenat ani náznak toho, co se posléze začne šířit Tvým okolím.
Jak strašlivým partnerem jsi. Jak se s Tebou nedá žít. Jak nevyhnutelný byl váš rozchod.
Nasloucháš tomu a nevíš, zda se smát, nebo brečet. Dlouho Ti trvá, než pochopíš, že se to vůbec týká Tebe – vašeho vztahu s tím, kdo možná odcházel i se schlíplýma ušima jako viník. Jak to, že najednou není? Jak to, že náhle Tebe špiní? Proč má potřebu vytahovat špinavé prádlo, a dokonce si vymýšlet historky, které se nezakládají na pravdě?
V mé knize Protože, která odpovídá na všechna těžko zodpověditelná proč, věnuji zvláštní část toxickým vztahům. A to nemusejí být jen ty, které jsou toxickými zřetelně. To mohou být i ty, u kterých si toxičnost našich protějšků uvědomíme až ex post – až poté, co poznáme, co jsou vlastně zač. Nejvíce pak své partnery poznáme po rozchodu. Skutečnou jejich tvář. I slabost.
V příbězích, které mi už dopředu svěřujete a které se mnou chcete probrat osobně na velkém setkání 16. listopadu v Praze (viz vstupenky Večerní program), je mnoho takových odstínů. Jeden, který jsem řešil přímo dnes: „Petře, prožívám strašný rozchod. Pro partnera jsem dělala první poslední, měli jsme skvělý vztah, ale pak odešel za jinou. Byla to pro mě rána, ale ještě větší to, co následovalo. Pomlouvá mě, kde může. Proč?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastech Řešidlo (viz přehrávač na této stránce, nebo jednotlivé epizody v podcastových aplikacích výše). Pokud raději čtete, než posloucháte, využijte speciální souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na ty nejčastější otázky. Ve zvýhodněné společné sadě jsou k sehnání zde.
1. polovina problému: Proč lidé odcházejí “bez důvodu”
Jak varuji v knizeProtože, mnozí lidé si myslí, že nejvíce bolí ten rozchod, ke kterému vede bolestivý důvod. Třeba když člověk, jehož jsme milovali, odejde za někým jiným jen PROTO, že jsme kupříkladu chrápali, nebyli jsme dost přitažliví, nevydělávali jsme dost peněz nebo jsme zestárli.
Ano, takový rozchod bolí, jestliže si uvědomujeme problém na své straně, a je lhostejné, zda jsme ho mohli vyřešit, nebo jsme s uvedeným důvodem prostě nemohli nic provést. Obojí zpětně bolí.
Ale ani jedno nebolí tolik jako rozchod, ke kterému nebyl žádný důvod.
Přesněji, nebyl k němu žádný důvod, který by naše okolí přijalo.
To je totiž důležitý dodatek.
Ukažme si příklad: Dejme tomu, že mám úžasnou ženu.
Stará se bezvadně o děti, o domácnost, o mě.
Ale já si nějakou náhodou najdu jinou ženu. Takovou, která nemá nic navíc, jen je jiná. Možná má jiné vlasy, jiný zadek, jinou postavu. Možná nemá žádné děti, takže má na mě víc času i energie. Možná mě víc obdivuje, pochlebuje mi, znamená pro mě změnu… A já se rozhodnu být s ní – se svou milenkou.
Ale jak to mám vysvětlit té úžasné ženě, která se ničeho špatného nedopustila, jenom je jiná?
Jak to mám vysvětlit našim společným přátelům, jejím rodičům, svým rodičům, když všichni vědí, že ona je zlatá, vím to i já, vědí to všichni?
Jak to mám vysvětlit našim dětem, jestliže máma neudělala nic špatně, ani ty děti? Jak vysvětlit, že od nich odcházím, a přitom nebýt za zrádce a zbabělce?
Možná i já sám vím, že důvod rozchodu je někde ve mně, v mé nespokojenosti se sebou nebo s mým životem, s naším stereotypem, ve kterém roky žijeme, a já to neumím řešit.
Možná i vím, že asi dělám chybu, že skáču na lep někomu, kdo mi za chvíli taky bude připadat stereotypní. Ale chci si to zkusit.
Copak tohle mohu...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům