Dělá Vám problém postavit se před větší množství lidí a improvizovaně promluvit, když víte, že na tom záleží?
Cítíte se sklíčeně tím víc, když vidíte jiného člověka, jak suverénně si ve stejné situaci počíná?
Připadáte si tím horší a nevíte, jak se svým sebevědomím lépe pracovat?
A co si takhle položit základní otázku PROČ? Proč vůbec já s tím mám problém? A co mohu dělat pro změnu?
V mém magazínu Kurz sebezvládání pochopitelně nemohou chybět metodiky, které pomáhají se sebepřekonáváním v mnoha ohledech. Vedle asertivity, dovednosti prosadit své bez ublížení druhým, se často ptáte také právě na trému a obecně strach z vlastního limitu, kterého se dotýkáte.
Koneckonců, i velké setkání 16. listopadu v Praze, na které se velmi těším (vstupenky jsou zde, volte Večerní program), bude o jedné konkrétní dovednosti, se kterou stojí a padají naše zdravé vztahy. Potažmo o příčinách toho, proč nás právě strachy různého druhu tak omezují a kde se vlastně berou.
Ostatně, vyjadřuje to také dnešní dotaz Mirky: „Petře, mám osmiletého syna, který se od nástupu do školy strašně proměnil. Jako by byl vyměněný. Když byl malý, byl veselý, spontánní, neukočírovatelný. Žertovali jsme, že ho škola musí srovnat, a ona ho svým způsobem srovnala, ale tak, jak asi žádný rodič nechce. Syn je nyní zamlklý, smutný. Když se ho na cokoli zeptáme, neodpovídá. Dříve ho bavilo zpívat, dnes se před známými zpívat stydí. Když se ho ptáme, co s ním je, mlčí a pak se rozbrečí. Bála jsem se, zda není šikanovaný, ale prakticky to mohu vyloučit. Mimochodem, víte, co je divné? Že když sama sleduji svoje vlastní fotky z dětství, jsem překvapena, co všechno jsem před lidmi vyváděla. Dnes bych se styděla. Respektive, dnes se stydím třeba i stoupnout si na poradě před druhé lidi a něco prezentovat. Může to mít s tím něco společného?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky v podcastech Řešidlo (viz přehrávač či proklik do podcastových aplikací výše). Pokud však raději čtete, než posloucháte, využít můžete knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na Vaše nejčastější otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou obě knihy k sehnání zde.
Netroufnu si…
Kdybych teď vás, kteří mě právě čtete, požádali, abyste ihned začali improvizovat, například abyste nyní zapnuli video na mobilním telefonu a bez přípravy sami sebe nahráli, ba dokonce sami sebe vysílali do éteru, pro většinu to bude problém.
Protože jste dospělí.
Protože nejste malé děti.
Protože si netroufnete.
Tohle je zvláštní psychologická souvislost: Dospělý člověk si netroufne.
Dospělý člověk je totiž omezený, ale ne jenom zevnitř, svými vlastními přesvědčeními o své nedostatečnosti, začíná to venku. A to právě v dětství.
V určitém raném věku se totiž začnou v životě dítěte objevovat podivné příkazy, zákazy a tvrzení, třeba že něco nejde, že něco nemůžeme, že se něco nesluší – zkrátka dozvídáme se, že nemůžeme být tak úplně sami sebou.
A přitom být sám sebou je to nejpřirozenější, co máme a co si potřebujeme zachovat.
Díváte-li se na malé děti, ony si TROUFNOU být samy sebou. Ony si bez rozpaků hrají, všechno nové zkoušejí, jsou veselé, plné energie a sebevědomí.
Malé dítě se s Vámi otevřeně hádá, na všechno má vlastní názor, zkrátka má “svoji vlastní hlavu” a nedá se jen tak přesvědčit.
Ale potkáte totéž dítě poté, co začne chodit do školy, a může Vás překvapit, že je to “někdo jiný”.
Co se ode mě čeká? Co mám říct?
Když se zeptáte malého dítěte, které ještě nechodí do školy, ono Vám odpoví téměř na cokoli.
Když se zeptáte o něco většího školáka, tak on jen tak neodpoví. Mnohdy se zarazí, mlčí, dívá se na Vás, často vyplašeně, protože NEVÍ, co Vám MÁ říct.
NEVÍ, co CHCETE slyšet. NEVÍ, co je SPRÁVNĚ.
Protože ve škole děti zjišťují, že dospělí chtějí NĚCO SLYŠET. A když to uslyší, dají pokoj.
Ale dokud to neslyší, tak ti dospělí trestají, vyhrožují anebo se posmívají. Možná i Vy jste zažili učitele, který si Vás vychutnával u tabule, když jste něco nevěděli, když jste něco správně neopakovali, nedejbože když jste na něco měli svůj vlastní názor. Jako kdyby se to ve škole nesmělo! Jako kdyby děti NESMĚLY MÍT VLASTNÍ NÁZOR.
Malé dítě naopak vůbec nezajímá, co si myslíte. Ono si vede svou. Ono má svůj svět. Protože ten jeho svět ho baví. V jeho světě je všechno nové, zajímavé, dobrodružné, protože malé dítě žije právě tím, co ho baví.
Ale ve škole začne žít také tím, co MUSÍ, a to včetně toho, co MUSÍ ŘÍKAT.
A proto se tak často stává, že celý náš dospělý život vlastně hledáme CESTU ZPÁTKY – k tomu, abychom zase byli děti, abychom se nebáli být sami sebou, bez ohledu na to, co si kdo o nás myslí, abychom se nemuseli třást, třeba zrovna na poradě, jestli neříkáme něco špatně, jestli se nám kolegové nebo šéfové...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům