Zažili jste někdy zradu?
Není snad větší duševní bolesti.
A to proto, že zrada přichází od lidí, od kterých bychom to neočekávali.
A je to logické: Kdybychom zradu od těchto lidí očekávali, nedůvěřovali bychom ji – tedy nedali bychom jim příležitost k tomu, aby nás zradili. Ale právě proto, že jsme jim věřili, umožnili jsme jim, aby zradu uskutečnili. Ten, komu nevěříme, nás zradit nemůže.
A to je hlavní problém zrady jako takové – nepřichází od nepřítele. Nepříteli totiž nedůvěřujeme. Důvěřujeme pouze lidem, které považujeme za blízké duše, přátele. Právě oni jediní nás mohou zradit. Jen ti, kterým jsme věřili, že jsou přátelé, ale oni jimi v daném momentu bohužel nebyli.
Zrada tak umožňuje poznat člověka. Skutečně zjistit, koho jsme měli celou dobu vedle sebe. Kdo se tvářil jako blízká duše, přítel.
Knihu JáMy spřízněných duší jsem věnoval právě tomu, jak se s takovými ranami vyrovnat. Objasňuji, proč je tak těžké sebrat se z těchto otřesů, ale také že je to možné, ba nutné. Jak, to jsem na konkrétním příkladu ukazoval v článku Jak zapomenout na člověka, který nám dal příliš důvodů, abychom si ho pamatovali. Z mnoha dotazů, které mi od rána zasíláte, vyberu například ten Kristýnin: „Petře, proč? Proč nás lidé, kteří jsou nám nejbližší, zraňují do těch nejslabších míst? Měla jsem na svého přítele jediné přání. Aby mi neprovedl to, co mi právě provedl. Věřila jsem, že je to moje spřízněná duše. Teď mi zbývá jen otázka: Může tohle udělat spřízněná duše?“
Jsem tu pro Vás každý den v podcastovém pořadu Řešidlo (viz přímý přehrávač či proklik do aplikací výše). Každý všední den odpovídám mluveným slovem na Vaše otázky. Pokud raději čtete, než posloucháte, využít můžete také knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější obdržené otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou obě knihy k sehnání zde.
Pokud chcete své trápení probrat osobně, přijďte na velké setkání (vstupenky Večerní program; ačkoli na konzultace budu k dispozici ve vyhrazeném místě po celý den).
Odpovím samozřejmě i Kristýně, respektive všem dalším tazatelům, kteří se mě ptají na podobný problém.
Přemýšlej: Kdo Tě může zasáhnout do nejbolestivějšího místa?
Podíváme-li se na takovou bolestnou situaci technicky, pak platí, že do nejslabších míst nás vědomě mohou trefit pouze ti lidé, kteří o těch nejslabších místech VĚDÍ.
A to musejí být jenom ti, kterým jsme se s důvěrou SVĚŘILI. Ti, kterým jsme se s důvěrou svěřili, jsou obvykle NEJBLIŽŠÍ lidé. Respektive ti, které za nejbližší POVAŽUJEME.
Právě těm věříme, a těm se svěříme, když nás něco hodně bolí. Řekneme jim CO. Protože se domníváme, že potom PRÁVĚ TOHLE naše citlivé místo budou chránit. A tím se vracíme na začátek kruhu: My se to domníváme právě proto, že oni nám jsou nejbližší. Oni nám. Otázkou ovšem je, jestli my jim.
To, že oni jsou nám nejbližší, znamená, že kdyby se oni stejně svěřili nám, my bychom toto jejich nejslabší místo chránili. Z toho plyne náš optimismus, že se stejně zachovají...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům