Vykročili jste do dne správnou nohou, s dobrou energií a sebevědomím, ale vracíte se domů sklíčení, bez dobré energie i víry v sebe sama?
Nebo jste už déle rozladění, jenom přežíváte a doufáte, že se nějak samo změní, ale ty špatné pocity se cyklicky vracejí?
Ulpělo Vám v hlavě nějaké cizí slovo, anebo se konkrétní obličej již časem z paměti vytratil, ale pachuť dál zůstává?
Když jsem vytvářel vánoční SNÁŘ, tušil jsem, do jaké doby přijde. Úzkosti a deprese rostou s koncem každého roku, letos je to však mnohem silnější. Jak si najít a udržet opěrné body pro svou psychickou vyrovnanost, jak být schopni každý den uzavřít co možná nejkonstruktivněji, jak i ve špatném období zvládnout sebezklidnění, sebepodporu, sebemotivaci? S těmito pilíři vánočního SNÁŘE úzce souvisí i následující téma, ke kterému mě inspiroval svým dotazem Honza: „Petře, čtu Vaši knihu Čtyři prány štěstí, která mi jako první dovedla vysvětlit, že můj život ovlivňují nejen moje myšlenky, ale i prostředí, ve kterém se právě nacházím. Pochopil jsem, že prostředí je dokonce důležitější než moje myšlenky, protože to, kým se nejvíc obklopuji, ovlivňuje, co si potom o sobě myslím, v co věřím nebo čeho se bojím. Uvědomil jsem si, jak moc si musím dávat pozor na energii jednotlivých lidí, protože, jak píšete, všichni jsme z hlediska vlastní energie průměrem pěti nejbližších osob, které máme nejčastěji kolem sebe. A napadlo mě: Kde je podle Vás z tohoto pohledu vůbec nejslabší místo lidí?“
Každý všední den zodpovídám Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo (viz přímý přehrávač či proklik do aplikací výše). Pokud raději čtete, než posloucháte, využít můžete knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou zde.
Odpovím samozřejmě i Honzovi, respektive všem dalším tazatelům, které trápí podobný problém.
Zapovězené slovo
Nejslabším místem lidí je NE. Strach říct NE.
A nutno dodat, že je to přirozené.
Už jako děti jsme byli automaticky vedeni k tomu, že musíme poslouchat. Kdo se vzpírá, kdo říká NE svým rodičům nebo učitelům, ten ODMLOUVÁ. Kdo ODMLOUVÁ, ten NEPOSLOUCHÁ. Kdo NEPOSLOUCHÁ, ten musí být POTRESTÁN. A TREST samozřejmě BOLÍ.
Tak se stalo, že si dnes NE spojujeme s potenciální BOLESTÍ.
Zatímco – aby to bylo pojištěné z opačné strany – když jsme poslouchali, byli jsme ODMĚŇOVÁNI. A ODMĚNA přináší DOBRÉ EMOCE, těší.
Dítě není racionální bytost, nemá ještě rozvinutý rozum, a tak se učí emocemi. A právě tento způsob výchovy – ANO Ti udělá dobře, NE Ti udělá špatně – nás poměrně rychle naučil, že odměna je PŘÍJEMNĚJŠÍ než trest. Tudíž: že se vyplatí kývat a neříkat NE, protože potom přijde pochvala, která nám udělá dobře, a to je příjemnější než trest, který nám udělá špatně.
Tak jsme se odnaučili říkat NE (každé malé dítě v tom vyniká). A nejen to. I sami velmi těžko snášíme NE, které přijde z našeho okolí. V odmítnutí, opuštění, sražení a všem podobném naprosto AUTOMATICKY vidíme svoji chybu, svoje selhání, svoje neposlouchání a zasloužené potrestání. Jinak řečeno: Když nám někdo dá najevo, že si nás neváží nebo že nás nerespektuje, okamžitě jsme nešťastní, a nejen to – přestáváme si vážit i sami sebe.
A právě to je ten způsob, kterým nás ovlivňuje prostředí: Už jako děti jsme zkrátka uvěřili, že existuje PŘÍMÝ VZTAH mezi tím, jestli jsme dost dobří, a tím, jak moc si nás druzí váží. Tedy: “Když nejsme dost dobří, druzí si nás neváží”. A naopak: “Když si nás druzí neváží, znamená to, že nejsme dost dobří.” Z toho plyne: “Za to, že si nás druzí neváží, si vlastně můžeme sami. A to tím, že nejsme dost dobří.” To je naše základní úvaha, kterou dokonce označujeme za logickou, ačkoli je iracionální a pouze emocionální. Vyvolaná emocemi v dětství.
Štěstí v cizích rukou
Tím, že uvedenému přesvědčení (jak se ke mně chovají druzí, tak dobrý jsem) bezvýhradně věříme, dáváme druhým lidem zcela otevřený přístup k našemu štěstí, nebo neštěstí. To znamená: Tím, jak se k nám chovají – jestli nám tleskají, nebo na nás pískají –, PŘÍMO ovlivňují to, jak se následně cítíme, co si o sobě myslíme a jestli sami sebe máme rádi, nebo nemáme.
To je první problém. A pak je tu ještě jeden: Pokud toto je způsob, kterým přemýšlíme, tak sami sebe NEVYHNUTELNĚ odsuzujeme k neštěstí. Záhy objasním proč. V každém případě druzí lidé pak mají vítanou možnost kdykoli zadrnkat na takzvanou strunu, jak se v psychologii říká pěti naším základním slabinám, které v sobě máme vytvořené a nastavené od dětství. Jsou to tyto:
- První struna: Musíš se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům