Když jsem nastoupil studium práv, úplně první rada, kterou jsme všichni dostali, zněla: “Než někoho odsoudíte, snažte se mu porozumět.” Když totiž člověku nejprve porozumíte, už ho potom tak snadno neodsuzujete. Zatímco když ho nejprve odsoudíte, potom mu už tak snadno neporozumíte.
Proto také všechny moje knihy (ve zvýhodněném souborném balíčku zde), které vysvětlují chování lidí ve vztazích i o samotě, nabádají nejprve porozumět, pokusit se najít společnou cestu, a až teprve vztah odepsat, opustit. Nicméně tento můj postoj – nejprve přemýšlet o chybách, které mohly vzniknout, a až když nejdou odstranit, protože jeden z páru o to nemá zájem, vztah vzdát – vychází z mého dětství. Já jsem totiž vyrůstal ještě v době, kdy se rozbité věci nejprve opravovaly a teprve když je spravit nešlo, vyhazovaly. Dnes mají sníženou hodnotu věci a bohužel i lidé. Rozhodující je čas – spěchat za výsledkem, dosáhnout ho co nejrychleji, pokud možno bez práce, bez řešení problémů. Jenže to není možné. Když totiž neřešíme problémy, které nás potkávají, neseme si je životem v sobě a ony se pak opakují i v našich dalších vztazích. Ale o tom je například Cítit rozumem, myslet srdcem, moje kniha o karmě ve vztazích, která vysvětluje, proč nás některé události ve vztazích potkaly a co nás mají naučit.
Jako třeba “dvojitá zrada” – vztah našeho partnera s naším nejlepším přítelem. Je na místě okamžitá nálepka?
S rychlým úsudkem – mrcha! – přišel také Aleš. Stačí však vnést do příběhu více barev a ne jen černou či bílou a vše může vyznít jinak. Ostatně, představme si nejprve Alešovu otázku: „Petře, měli jsme s přítelkyní pětiletý vztah, než do něj vstoupil můj nejlepší kamarád. Přítelkyně nakonec odešla k němu. Když jsem se zeptal na důvod, prý jí dává to, co já ne. Ptal jsem se tedy, co to je. Mluvila o naprostých prkotinách – o větší pozornosti, víkendových výletech, společném čase, naplánovaných dovolených. Současně mi ale napsala, že jí chybím. Odepsal jsem jí, že mně mrcha nechybí. Napsala, že jí ubližuji. To mě vytočilo. Tohle si dovolí napsat ten, kdo ublížil mně? Jak je vůbec může napadnout se vrátit? Copak pro Vás, Petře, by mrchou nebyla?“
- Každý den zodpovídám Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo (můžete si ho pustit přímo, přehrávač je na této stránce; nebo v podcastových aplikacích, do kterých se prokliknete výše).
- Pokud raději čtete, než posloucháte, využijte mé knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2. Obsahují přepisy mých odpovědí na Vaše nejčastější otázky. Knihy můžete mít samostatně, anebo ve zvýhodněné sadě zde.
Proč lidé odcházejí
Netuším, jak konkrétně jiný člověk definuje pojem “mrcha”, to je kdo je vlastně “mrcha” pro něj. Nicméně pokud mrcha má být vědomě ubližující nebo falešný člověk, pak žena popsaná v Alešově dotazu pro mě zřetelnou mrchou není. A vysvětlím proč.
Každý odchod má nějaký důvod. Statisticky nejčastěji lidé odcházejí ze vztahu přesvědčení, že si svým odchodem POLEPŠÍ, a to tím spíše odcházejí-li k jiné osobě. A nyní bychom si potřebovali zodpovědět otázku, proč právě takový pocit mohla mít Alešova partnerka.
Troufám si tvrdit, že Aleš to sám vysvětlil. Nikoli tím, že tlumočil její slova o chybějící větší pozornosti, víkendových výletech, společném čase a naplánovaných dovolených. Ale především tím, že toto všechno označil za PRKOTINY.
V pořádku, pro něj to možná prkotiny skutečně jsou. Ale pro ni to prkotiny být nemusejí. A právě proto mohla odejít. Nejen OD muže, který její důležité potřeby označí za prkotiny, ale současně K muži, který její hodnoty považuje za podobně důležité jako ona. Dvě mouchy jednou ranou.
Jenže je tu jedno zásadní úskalí. Říká se mu srdce anebo láska.
Proč se lidé chtějí vrátit
To, že si s někým hodnotově rozumíte, například ve společných zájmech, ještě automaticky neznamená, že jste nebo budete dobří partneři. Znamená to jen tolik, že jste nebo budete dobří přátelé. Že sdílíte určité hodnoty, že vám spolu je dobře, že spolu rádi trávíte čas, protože vás něco spojuje, ale to všechno ještě nemusí znamenat, že tam je láska. Nemusí tam být. Jenom společné zájmy k tomu stačit nemusí.
A právě tak se nám může rekonstruovat možný obrázek CELÉHO příběhu:
- Žena miluje muže, prožije s ním pět let možná štěstí, možná čekání na pozdější štěstí, možná počátečního štěstí a potom stereotypu, nudy, snahy o ústupky a věčné uspokojování potřeb toho druhého, spojené s doufáním, že jednou dojde i na moje potřeby. Ale nedojde.
- V tom momentu si žena uvědomí, že není jen milující partnerka, ale taky docela obyčejný člověk, který potřebuje být i osobně šťastný. Přičemž štěstí člověku dodá hlavně uspokojování VLASTNÍCH potřeb, nejen ustavičné uspokojování potřeb toho druhého. I kdyby tou základní potřebou bylo svěřit se blízké osobě o tom, po čem toužím, v partnerovi bych takovou vrbu neměl.
- Jestliže po pěti letech marného čekání vím, že mi vlastní partner neposkytuje například dost pozornosti a já ji potřebuji, přirozeně se svěřím někomu v “druhé řadě” – bývá to můj,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům