Máte chvíle, kdy ztrácíte sílu žít? Pamatujte si, že tyto pocity nemáte ani sami, ani jako první.
Když jsem psal vánoční SNÁŘ, určený právě do těžkých chvil, nemohl jsem si nevzpomenout na tuto ženu. Lidé ji vnímají pouze pod dojmem čísla. Podle Guinnessovy knihy rekordů byla totiž prokazatelně nejstarším žijícím člověkem na Zemi. Dožila se 117 let, 4 měsíců a 15 dní. Pro mě byla ale zajímavá nejen proto, že tu byla dlouho (v těchto dnech by měla 121 roků), ale hlavně že tu dokázala být i dlouho šťastná.
A jedno dominantní tajemství její dlouhověkosti? Věřím, že Vás zaujme.
Nebyla to strava, prostředí ani geny
Předně, abychom se zorientovali.
Paní Emma se narodila 29. listopadu 1899. Tedy ještě v 19. století.
Bylo to ve stejném roce, kdy Guglielmo Marconi poprvé vyslal rádiový signál přes kanál La Manche.
Pamatovala si, když Itálie byla ještě monarchií, sedmdesát republikových vlád a dvě světové války.
Po první z nich, v devatenácti letech, jí lékaři diagnostikovali chudokrevnost a doporučili zvláštní léčbu. “Tři syrová vejce denně. Jím je dodnes,” říkala ještě před sedmi lety, kdy jsem měl příležitost s ní hovořit, s tím, že za celý život snědla přibližně 100 000 vajec – bez stopy po zvýšeném cholesterolu. “V poslední době jsem dávku snížila na dvě, už přece jen tolik nejím.”
Zbytek jejího každodenního jídelníčku tvořilo mleté maso, těstoviny a banán. To jen pro pořádek.
Když jste se jí ale zeptali, co podle ní nejvíc přispělo k její dlouhověkosti, mávala rukou nad prostředím, ve kterém žije, i nad genetickou výbavou od svých předků, z nichž nikdo se nedožil natolik požehnaného věku. To nejdůležitější popsala překvapivě: “Rozhodující bylo to, že jsem od svých devětatřiceti let nepřipustila, aby mě někdo ovládal.”
Zvláštní věta, že?
Co se tehdy, v roce 1938, stalo?
Nastavit si mez
Když jsem vánoční SNÁŘ zaměřoval na nové začátky v nejtěžších situacích, vybavil jsem si právě Emmin příběh. Je dokladem toho, jak je ochota změnit život, který se vyvíjí špatným směrem, při naplňování vlastní spokojenosti důležitá.
Co se tedy stalo u Emmy Morano v roce 1938: Utekla od manžela. Utekla, doslova.
“Bil mě dlouhé roky. Bil mě, protože jsem nemohla otěhotnět. Pak mě bil, protože jsem otěhotněla. Bil mě, když se synek narodil. A bil pak i jeho.” Synka pochovala, když mu bylo šest měsíců. “Byl to domácí teror.”
Horší tím víc, že tehdy byla separace manželů velmi vzácná, ba nemožná. Ve velmi pobožné zemi co Bůh jednou spojil, člověk neměl rozdělovat. Rozvod v Itálii byl legalizován až v roce 1970.
Emma, bez ohledu na objektivní okolnosti, byla ta, na niž si lidé ukazovali prstem a kterou opovrhovali. Ona si však v hlavě sestavila nové Desatero (o něm už za malou chvíli) a začala odlišně žít. A nyní to nejdůležitější:
“Stanovila jsem si hranici – že už nikdy nebudu v takovém vztahu, kde mě někdo bude ovládat nejen svými příkazy, ale také svými náladami a očekáváními; že nikdy nebudu v takovém vztahu, byť pracovním, kde mě bude ovládat vrtkavý člověk a nutit mě, abych uvěřila, že pokud neudělám to, co mi říká, klesne moje hodnota; že nikdy nebudu v takovém prostředí, kde budu muset dělat to, co se líbí druhým, a ne mně.”
Od svých devětatřiceti let byla sama (v jejím Desateru za okamžik zjistíme, proč jí žádný partner nechyběl.) A to prý měla spoustu nápadníků.
Až na vajíčkovou léčbu se odmítala podřídit i doktorům. “Párkrát jsem byla nemocná, ale do nemocnice bych nevkročila,” zaříkávala se. I krevní transfuzi a šití tak podstupovala doma. Od její devadesátky za ní pravidelně docházel domů lékař, který zprostředkoval i naše setkání – Carlo Bava: “Jednou měsíčně, jen tak pro kontrolu. Je v dobrém zdravotním stavu.”
Jak znělo její Desatero? Z jakých životních omylů a naivních domněnek se ponaučila?
Desatero životních omylů, ze kterých se včas probudila
Partnera neměla posledních sedmdesát osm let. Říkala, že ho nepotřebuje, protože oporu má sama v sobě. Jak se jí to podařilo, když prožila domácí násilí a měla by o sobě, o druhých i o životě pochybovat?
“Sepsala jsem si deset největších omylů, ve kterých jsem žila. Na všechny jsem změnila názor. Už to mi pomohlo.”
Jakých deset omylů to bylo?
1. Chyby jsou nepřijatelné. Pokud nějakou udělám, znamená to, že jsem neschopná.
“Myslím si opak. Chyby v životě jsou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům