Kdykoli jsem byl v životě na nejtemnějším dně, uvědomil jsem si jedno: Všechno, co mám, jsem já sám.
Zpočátku mi to připadalo málo. Ale pak – přestože to jediné, co jsem měl, jsem byl já sám – jsem se zvedl ze dna.
Od té doby, kdykoli mě někdo přesvědčuje o tom, že právě tohoto člověka “potřebuji”, s úsměvem zavrtím hlavou. Ne. To, co na prvním místě potřebuji, jsem já sám. Protože jsem už zažil to, když mě opustili lidé, “které jsem potřeboval”. A to, co mi pomohlo vrátit se na nohy, jsem byl já.
Jistěže vztahy jsou důležité. Ale ne za každou cenu a ne vztahy s kýmkoli. Proto ve všech mých devíti knihách, byť se zabývají různými vztahovými situacemi, zdůrazňuji, jak zásadní je vážit, kdo za vztah stojí a kdo ne. Uvědomovat si, kdo nás dokáže zvednout – nebo přinejmenším ještě víc nesrážet, když se nám nedaří zvednout – a kdo si naši bolest užívá, nebo ji dokonce způsobuje. A proto i mých více než 400 doposud vydaných podcastů, odpovědí na Vaše nejčastější otázky, připomíná, kdo je pro nás skutečně důležitý a kdo ne, byť někdy rozhodnutí není snadné, jestliže vše komplikuje náš cit, naše láska, napřímená k někomu, kdo ji neopětuje. Je těžké říct o člověku, kterého milujeme, ale on nás (už) ne: Nejsi důležitý. Musím na Tebe zapomenout. Musím se naučit přijmout, že na vztah jsou vždy zapotřebí DVA lidé, ale na jeho rozbití úplně stačí JEDEN.
Proto každý všední den věnuji své podcasty Vašim trápením a hledáním takové cesty, aby Vám bylo líp. Kdo raději čte, než poslouchá, může využít stejnojmenné knihy, které obsahují přepisy vybraných nejposlouchanějších podcastů za poslední dobu. K tomu dnešnímu mě inspiroval svou otázkou Zdeněk: „Petře, o silvestrovské noci jsem si vzpomněl na Vás a při odpočítávání Nového roku jsem přemýšlel, jaké předsevzetí stojí za to si dát – jakou změnou zlepšit svůj život. Co myslíte, že je vůbec nejdůležitější si uvědomit?“
Odpověď v tichu
Nevím, co je nejdůležitější konkrétně pro Vás, ale pro mě bylo nejdůležitější to, co jsem si uvědomil před mnoha lety na jedné horské chatičce.
Bylo to taky uprostřed noci, kdy jsem se zničehonic probudil a vnímal – naprosté ticho. Ta chatička totiž stála na hřebeni, na odlehlé samotě, a já jsem neslyšel ani vítr, ani déšť, dokonce ani oddechování těch, kteří spali ve stejném pokoji se mnou. Bylo takové ticho a taková tma, že se veškerá moje pozornost upřela do jedné fascinující melodie. Poprvé jsem uslyšel svoje vlastní srdce.
Buch, buch.
A tehdy, jak jsem srdce poslouchal, mě napadlo: Co kdyby to příští buchnutí už nepřišlo?
Kdo vlastně rozhoduje o tom, že ještě další buchnutí přijde? A naopak – co může za to, že jednou to srdce ustane? Je v tom nějaká logika? Nějaký mechanismus? Můžu to já sám nějak ovlivnit – aby srdce zničehonic neselhalo?
Vzpomínám si, jak s tímto uvědoměním mě přepadl strach. Strach z toho, že to ovlivnit nemohu. Že “když se srdce rozhodne”, může hned teď přestat. A já už o tom ani nebudu vědět…
A tehdy, jak jsem napjatě a s nadějí vítal každé následující buchnutí, začal jsem tomu srdci být vděčný. Za to, že ještě bouchá. Za to, že dnem i nocí bude pro mě bouchat možná ještě...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům