Pamatuji si na křižovatku svého života.
Ten den už jsem nevěděl, kudy dál. Přesněji: Uvnitř sebe jsem cítil, co by bylo správné, ale “nemohl” jsem tím směrem jít, protože mi to všichni kolem vymlouvali.
Ano, píšu “nemohl”, protože ve skutečnosti jsem MOHL, ale myslel jsem, že je to nemožné – vzepřít se názoru druhých, najít odvahu udělat něco skutečně podle sebe.
Ten den jsem seděl dlouho do noci na lavičce před domem, když si ke mně přisedl cizí člověk. Vybalil si cigaretu a zapálil. “Problémy?” zeptal se.
Popsal jsem mu, jak slabý jsem proti názorům druhých lidí. Že nakonec vždy podlehnu jejich tlaku a řídím se tím, co si o situaci myslí oni.
Muž na to řekl větu, kterou nikdy nezapomenu. “I já jsem řešil, co si o mně lidé myslí, až do chvíle, než mi došlo, že jejich názory mi moje složenky nezaplatí.”
Tím dnem se změnil můj život. Naučil jsem se naslouchat lidem, ale rozhodovat se sám. A začalo mi být moc dobře. Nebyl jsem nezdvořák, který ignoruje druhé – já je vyslechl; ovšem zařídil jsem se po svém. Protože můj život je moje odpovědnost a “moje účty” opravdu “nikdo jiný nezaplatí”.
O tom je ostatně i kniha Sami. Uvědomit si, jak důležité je to, co cítíme, o čem sníme, co nás těší, ale také co nás bolí. Jak důležité je to, co v životě chceme, co nás naplňuje, ale i co nás zraňuje. A že si už nikdy nesmíme myslet, že na nás nezáleží – že druzí vždy lépe vědí, co je pro nás dobré. Ne. Nikdo nám nemůže tolik pomoci a tolik uškodit jako my sami. Avšak musíme se umět sami o sebe starat a postarat.
Nejčastější otázka, kterou dostávám, je: Jak? Položil ji vlastně i Honza, další z vás, tazatelů, na jejichž otázky odpovídám každý všední den mluveným slovem ve svých podcastech. A kdo raději čte než poslouchá, tomu odpovídám psanou formou ve stejnojmenných knihách. Honzův dotaz do Řešidla zněl: „Petře, ve svém prvním novoročním podcastu Co je to nejdůležitější pro život jste hovořil o srdci a proč si dávat záležet na tom, čemu své srdce vystavujeme nebo komu ho svěřujeme. Máte i konkrétní doporučení, co dělat, abychom svému srdci co nejvíce prospívali, pokud jde o způsoby myšlení nebo jednání?“
Hranice mezi dvěma světy
Pro mě tím nejdůležitějším pro srdce jsou mantinely. Tedy osobní meze, které jasně oddělují to, co v životě CHCI, od toho, co v životě NECHCI.
Tyto meze vyznačují hranice mezi dvěma světy. Oddělují svět mého ŠTĚSTÍ od světa mého NEŠTĚSTÍ. A já stojím na té pomyslné hranici. A dávám si velký pozor, jak se chovám nebo jak se lidé chovají ke mně. A to proto, že to, co CHCI, mě naplňuje (proto jde o zemi mého ŠTĚSTÍ) a to, co nechci, mě ničí (proto jde o zemi mého NEŠTĚSTÍ).
Osobně mám pět konkrétních mantinelů, které se týkají mého srdce. Všechny hranice se starají o příval dobré energie a zadržení té špatné. Popíšu tedy, co v životě CHCI a co NECHCI.
1. Hranice mezi prací a volným časem
První mantinel svým způsobem vymezuje moje vlastní svědomí. Zkrátka: Chci žít tak, abych způsobu, jakým jsem vedl svůj život, jednou nelitoval. Co to konkrétně znamená?
Jako klukovi mi bylo vehementně vysvětlováno, že mám pokud možno všechnu energii a všechen čas odevzdat ŠKOLE, později PRÁCI. Ale čas mě naučil, že něco je důležitější než škola a práce. Je to rodina. Osobní vztahy.
Proto každému doporučuji věnovat víc svým vztahům. Pozor! Tím neříkám věnovat míň práci. Tím říkám: Po práci, v tom čase, který již máte vymezený pro osobní vztahy, tedy pro přátele, partnera, děti, rodinu, se věnujte ještě víc, co nejvíc těm lidem, pro které jste si vymezili tento čas. Aby se nestalo, že fyzicky sice už budete s nimi, ale myšlenkami pořád ještě v práci.
Proč je to důležité? Když jsem měl před mnoha lety problém s přepracováním, s vyhořením, jeden šaman daleko od naší země mi řekl: Petře, až zemřeš, Tvůj zaměstnavatel ihned vyvěsí inzerát a během krátké doby bude Tvé místo zaplněno – Ty NAHRAZENÝ. Ale své rodině, svým přátelům budeš už vždycky chybět. Pro ně jsi NENAHRADITELNÝ. Proto neplýtvej časem, který máš vymezený pro tyto lidi. Čím více společných chvil s nimi plně prožiješ, tím spíše na Tebe nikdy nezapomenou. Zatímco v práci si Tě nanejvýš jen občas připomenou.
To mě naučilo dávat do práce i volného času opravdu maximum. Obojí je pro srdce dobře. Protože ví, že v dané chvíli nežije nadarmo.
Jenže… To mě současně naučilo vážit, komu v tom...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům