Kladli jste si někdy vinu za cizí rozhodnutí?
Připadá Vám to absurdní?
Říkáte si “Jak se člověk rozhodne, je jeho věc, a ne moje”?
A co když ve Vás hlodá pochybnost, že jste jeho rozhodnutí mohli ovlivnit, KDYBY…?
Když jsem v neděli odpovídal v živém vysílání na téma Jak si odpustit karmickou chybu, jedna z otázek se týkala výčitek spjatých se sebevraždou blízkého člověka. Je to tak častá emoce, že se jí věnuji také v knize JáMy spřízněných duší – když odejde někdo, bez koho si sami život těžko umíme představit, a když si klademe za vinu, že jsme tomu SNAD mohli zabránit.
Mezi mnoha tazateli, kteří mi svěřují své podobné příběhy, je Markéta. Napsala mi: „Petře, v knize JáMy spřízněných duší se věnujete i takzvaným duším zapomenutým. Ve Vašem popisu jako bych spatřovala svého úžasného kamaráda, který si ovšem dobrovolně vzal život. V noci se mi o něm zdá. Vysvětluje mi tam, ať se netrápím, že jsem tomu nemohla zabránit. Ale já se trápím dál. Petře, jak se s takovým činem vyrovnat? Chápu jeho důvody, odpustila jsem mu, ale uvnitř jsem pořád zraněná a v čase můj hořký pocit trvale narůstá. Čím déle to je, tím víc mi chybí…“
- Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo (viz prokliky do různých aplikací výše). Pokud ovšem raději čtete, než posloucháte, využijte, prosím, stejnojmenné knihy s přepisy těch nejposlouchanějších odpovědí za poslední dobu.
Bez návodu ke šťastnému životu
Základem odpuštění je uvědomit si, že každý člověk má do jisté míry svobodu vlastního rozhodnutí. To, ostatně, všichni chápeme poměrně brzy ve svém životě. Co však už chápat nemusíme, a to nechápání nám může vydržet naopak poměrně dlouho, je, jak na tomto světě žít.
Nebylo to naše rozhodnutí, abychom se narodili. To bylo rozhodnutí našich rodičů, a někdy ani jejich ne. Existují rodiče, kteří Vás přivedou na svět a ani Vás nechtějí, a podle toho s Vámi mohou zacházet. Jako s nežádoucími.
Což, vrátím-li se k první myšlence (jak na tomto světě žít), jenom znamená, že ani tito rodiče vlastně nepochopili šťastný život a nevědí, jak pořádně žít. Z čehož plyne, že oni nám tedy nemohli předat správný návod, jak šťastně žít, protože ho sami neznali – a tak jsme se mohli na tomto světě stát zbloudilými, ztracenými nebo – jak se z psychologického pohledu říká – zapomenutými dušemi. Takovými, které si potom, dezorientované na tomto světě, pokládají už základní otázky:
- Proč tu vlastně jsem, když mě nikdo nechce?
- Jak mám žít, když o mě nikdo nestojí a mě to bolí?
- Chci vůbec za těchto podmínek žít?
Načež mnoho takových zapomenutých duší řekne NE, mají pocit, že jsou na světě jaksi OMYLEM.
A tak ten “omyl” ve svých očích jediným činem napraví – a dají ze svého pohledu věci znovu “do pořádku” tím, že tento svět zase opustí. “Nikomu beztak nebudeme chybět,” říkají si.
S dluhem
Když zůstanu v duševní rovině a v souladu s knihouJáMy spřízněných duší, pak tyhle bytosti, tyhle duše se nezřídka stávají takzvanými strážnými anděly. Zůstávají nablízku těm, kteří se pro jejich předčasný odchod trápí. A vysvětlím, proč při nich zůstávají. Snaží se totiž dát “do pořádku” tu věc, na kterou před svým rozhodnutím odejít zapomněli.
Ano, možná na svět opravdu přišli omylem a jako nežádoucí. Ale to ještě neznamená, že je někdo v průběhu jejich života...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům