Představ si talíř svého nejoblíbenějšího pokrmu.
Dostaneš privilegium jíst ho dnes, zítra, každý den ve zbytku života.
Jen to nejoblíbenější jídlo a nic víc.
V lednu, v únoru, letos, napřesrok, den co den jen Ty a Tvůj sen.
Pořád. Beze změny.
Jak dlouho myslíš, že tento pokrm vydrží být Tvým nejoblíbenějším?
Jde o jeden z nejběžnějších psychologických problémů vztahů dvou spřízněných duší, jak je popisuji v knize JáMy spřízněných duší. Uvádím tam i klasickou učební látku; připomenu ji:
Ve varieté vyšel na pódium klaun.
Pověděl anekdotu. V hledišti to zaburácelo smíchy.
Klaun se uklonil a zopakoval stejnou anekdotu.
V sále to zašumělo rozpaky, někde se ještě ozval chichot.
Klaun potřetí vyslovil jednu a tu samou anekdotu.
V obecenstvu se už nesmál nikdo. Ozval se pískot. “Ven!”
Proč, když napoprvé ta anekdota byla tak zábavná?
Inu, proto, že člověk vyžaduje změnu. U pokrmu jako u anekdot. Opakovaný vtip přestává být vtipem. A vztah, který podlehne stereotypu, přestává být svým způsobem vztahem. Z milujícího páru se mohou stát jen dva spolubydlící, žijící “vedle sebe”, nikoli už “spolu”.
A právě proto jsem psal knihuJáMy spřízněných duší. Aby lidé pochopili, za jaký konec vzít změnu. Že nutně nemusí být jediným řešením výměna partnera, protože i s ním přijde stereotyp – i jakýkoli nový partner se časem omrzí, přejí, okouká. Má-li v partnerském životě dojít ke změně, je tu změnu možná vytvořit i v rámci vztahu. Stačí NĚCO SPRÁVNĚ ZMĚNIT.
Mezi nespočtem dotazů na vztahový stereotyp dnes vyberu ten Kamily: „Petře, mám se svým partnerem problém v sexu. Ne s tělesným uspokojením, ale se vším kolem. Necítím se dostatečně chtěná a obdivovaná jako dřív. On ‘po tom’ už tolik netouží, já si to vykládám tak, že netouží už tolik po mně. Tváří v tvář jeho nezájmu si připadám stará, nezajímavá, odmítaná, jsou večery, kdy usínám v slzách a jeho to strašně trápí. Říká, že se přece nemůže přemáhat a že u chlapa to ani nejde. Jsme v tom už zacyklení, oba ve stále větší frustraci. Petře, je nějaké řešení? Je chyba ve mně, jsem jen ZBYTEČNĚ zoufalá, protože tak to mají postupem doby všechny páry? Anebo to jiné páry takto nemají? Ale to mi snad, Petře, ani neříkejte – taková zpráva by mě už zničila…“
- Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo (viz proklik do různých podcastových aplikací výše). Pokud však raději čtete, než posloucháte, využijte, prosím, stejnojmenné knihy s přepisy těch nejposlouchanějších odpovědí za poslední dobu.
Podstata vztahu
Začnu od základů.
Řada lidí bohužel nechápe podstatu vztahu. Nechápe, že synonymem, tedy jiným slovem pro vztah, je souznění, sdílení, uspokojování potřeb druhého. Vztah znamená, že mě TĚŠÍ udělat to, co POTĚŠÍ toho druhého. Takže z tohoto pohledu můj partner je pro mě samotného zdrojem krásných pocitů, které nejprve já vytvořím jemu, a potom fakt, že on má krásné pocity díky mně, dodá krásné pocity MNĚ! To je vztah.
Jinak řečeno: Pokud mě NETĚŠÍ udělat to, co potěší toho druhého, pokud už vnitřně cítím, že se musím přemáhat, že mě samotného to už nenaplní, že ani nechci vidět toho druhého šťastným, pak to mezi námi není v pravém slova smyslu vztah. Nejsme totiž už MY. Jsme jen JÁ a ON. Dva lidé, kterým jde o uspokojování potřeb SVÝCH, ne toho druhého. Ale to není láska. To za prvé.
Podstata intimity
Za druhé: Problém v sexu většinou signalizuje problém vztahu s všeobecnou intimitou. A toto musím blíže objasnit.
Intimita, to není jenom sex. Mít s partnerem skutečně intimní vztah neznamená jen obnažit tělo, vědět, že se mi pak druhý nebude smát, respektive zajímat se při pohledu na jeho nahotu o to, co mu dělá dobře, a následně uspokojit jeho nebo sebe. Mít s partnerem skutečně intimní vztah znamená všechno právě uvedené moci provádět také s DUŠÍ nebo SRDCEM.
Ano, mít skutečně intimní vztah znamená vědět, že mohu obnažit nejen své tělo, ale také svou duši, své srdce, vědět, že se mi potom...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům