Opakujete si setrvale “Jak mohu být tak hloupý, že pořád té samé osobě skáču na ten samý lep?”
Nebo kroutíte hlavou nad tím, jak se někdo jiný může permanentně vracet do stejného kruhu a točit se v něm, i když mu to nedělá dobře?
Týkají se Vás články Jak transplantovat srdce, které nemůže zapomenout na minulý vztah nebo Proč nelhat tomu, kdo Ti věří, a nevěřit tomu, kdo Ti lhal?
Pak na tom můžete být podobně jako Marie, která mi napsala: „Petře, okouzlil mě Váš podcast Jak si odpustit zabití vztahu. Především neobvyklý způsob, jak nahlížíte na chyby. Můj příběh je bohužel jiný než toho čtenáře, který se Vás v podcastu ptal. Můj přítel mě totiž také podvádí, ale na rozdíl od Vašeho čtenáře si ještě neuvědomil, že je to chyba. Dělá to dál. A svým způsobem to může dělat pořád dál proto, že já mu dávám pořád nové šance. A já mu dávám pořád nové šance proto, že naivně věřím, že ‘teď už si to uvědomil’ a ,teď už mě nepodvede’. Když tedy píšu o chybách, možná jsem si ve skutečnosti spíše já ještě neuvědomila, že dělám chybu tím, že dávám pořád šance někomu, kdo mě pořád dál podvádí. Kolik lekcí, Petře, potřebuje člověk na to, aby přestal dělat pořád jednu chybu?“
- Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo (viz proklik do různých podcastových aplikací výše). Pokud však raději čtete, než posloucháte, využijte, prosím, stejnojmenné knihy s přepisy těch nejposlouchanějších odpovědí za poslední dobu.
Co si člověk uvědomí napoprvé, a co až napodruhé
Možná každého z Vás napadne: Chybu stačí udělat jenom jednou.
Z psychologického hlediska ovšem člověk potřebuje udělat DVĚ stejné chyby.
Přesněji: Potřebuje si UVĚDOMIT, že to, co udělal, skutečně JE chyba.
A to si často neuvědomí hned napoprvé.
Dám příklad.
Začneme chovat hada. To je, mimochodem, v případě chronického nevěrníka poměrně přiléhavé přirovnání – “hřejeme si na prsou hada”. My si ovšem představíme typického plaza.
Jestliže nás chovaný had kousne, můžeme v takovém případě dost dobře mluvit ještě o “náhodě”, nebo že jsme ještě “nebyli dostatečně pozorní”, nebo “dostatečně připravení”. PRÁVĚ PROTO SE TO STALO, argumentujeme. Jinak řečeno: “Příště už budeme opatrnější”, slibujeme, “příště se to nestane”.
Ale kousl, náhle se to stane i podruhé. Znovu máme mluvit o NÁHODĚ? Znovu máme vykládat, že jsme něco NETUŠILI, NEČEKALI, NEMOHLI VĚDĚT? Ne.
Psychologie hovoří takto: Poprvé je to varování. Podruhé to je už poznání. V našem případě: Poznání, že to rozhodně není chyba, omyl, přešlap hada. Poznání, že had zjevně kouše, tedy že je to jeho přirozenost, on se tak projevuje, on takový je. A my s tím MUSÍME POČÍTAT. To...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům