Tuhle jsem zaslechl podivnou rozprávku. Potkají se Láska a Přátelství. Láska se ptá: „Proč jsi tu Ty, když jsem tu já?“ Přátelství na to: „Protože Ty rány způsobuješ a já rány léčím.“
Nechápu to. Kde se vzala představa, že láska způsobuje rány? Láska jako taková neubližuje, naopak rány hojí. Ubližuje a rány způsobuje konkrétní člověk, jeho konkrétní jednání.
Navíc láska a přátelství nejsou dva odlišné světy. Láska je projevem přátelství a naopak. Láska plyne z přátelství a přátelství plyne z lásky. A přece se může stát, že nás zraňuje člověk, který říká, jak nás miluje. Proto vznikl Lék pro duši, sebeterapeutická kniha pro zvládání duševní bolesti, na kterou jsme zůstali sami a která souvisí s láskou, ale není láskou způsobena. Může za to člověk, kterého jsme milovali nebo stále milujeme.
Nezralost – nevědomost – úmysl
Každé zraňování ve vztahu spadá do jedné ze tří skupin.
- Buď protějšek neví o tom, že nás zraňuje, a ve skutečnosti nás miluje.
- Nebo je protějšek ještě nezralý, více či méně připouští, že nám svým jednáním ubližuje, ale je mu to více či méně lhostejné, protože nás nemiluje, neví, co je láska.
- Anebo protějšek moc dobře ví, že nás ničí, a dělá to právě proto, že nás ničí – dělá mu to dobře.
Jen v prvním případě nás miluje. A pak může být chyba na naší straně. Od tohoto případu začnu. Jinak řečeno: Pojďme od nejsvětlejšího odstínu ubližování ve vztahu k tomu nejtmavějšímu.
1. Chybějící mantinel
V knize Lék pro duši přirovnávám vztah k zahradě. A to z několika důvodů.
Zahrada je symbol rostoucích květin a zrajícího ovoce. To opravdu přináší vztah. Ale jedině tehdy, když oba na zahradě pracují. Když se o ni starají, šlechtí ji, včas řeší problémy, vytrhávají plevel, který se jim snaží uškodit, prostřihávají koruny stromů, aby ve vztahu bylo více světla.
To přirovnání je tu však ještě z jednoho důvodu. Představme si, že padne tma. A my jsme si někde na zahradě vytvořili záhon nádherných růží. Protějšek se o něj chce postarat, ale nevidí na krok. Pokud ho nenavádíme slovy „Tam běž, tam už nevstupuj“, náš záhon pošlape. Ne proto, že by chtěl, naopak on nechce, jenže NEVÍ, kde přesně se záhon nachází. Přičemž hovořím o „záhonu růží“, který je v naší hlavě či srdce. O pásmu naší bolesti.
Všichni máme v sobě prostor, ve kterém se ještě uzdravují stará zranění. Ta, která způsobil někdo předchozí. Pokud o tom nemluvíme, druhý vůbec nemusí tušit, že nějakou minulost v sobě ještě řešíme. Že jsme citliví na jednání, které on považuje za nevinné, ale my za škodlivé. Například: Psát si s někým jiným na telefonu. Co když takhle začala nevěra, která vedla k rozpadu jeho vztahu? Co když cítí stejné ohrožení a v nás stejné nebezpečí, byť ho podvést nechceme?
Nikdo nám nevidí do hlavy a do srdce. Každý jsme jiný. Každý máme jiný práh bolesti, jiné hodnoty, jiné zkušenosti. Co bolí nás, to druhého bolet nemusí, a naopak. Co když byl protějšek bit, ponižován na lidské důstojnosti, co když je citlivý na konkrétní slovo, gesto, čin? Co když právě v tom místě má svůj práh bolesti posunutý? Co když už ani on sám si neuvědomuje, proč ho nějaký náš počin bolí – historie toho zranění sahá do hlubokého dětství?
Proto spolu musíme mluvit. Vyjasnit si, co už/co ještě nás bolí, případně proč. Tím se osvítí záhon růží ve tmě.
A v tom bodě stojí předěl mezi nevědomostí a nezralostí či úmyslem.
Nastavíme-li totiž mantinel slovy: Dál už, prosím, nechoď, protože se mi stalo toto… a protějšek přesto jde dál a své ubližující konání opakuje, je buď „nedoslýchavý“, to znamená nezralý (neuvědomuje si, že nás to skutečně bolí), nebo má z našich slz vysloveně radost, a proto pokračuje. Ale k tomu se dostaneme.
V každém případě: Skutečně milující zralý partner nejenže zastaví a dává si na námi „označené místo“ pozor, ale chrání nás i před ostatními lidmi, kteří by chtěli „podupat záhon našich růží“.
(Více o tom v Léku pro duši.)
2. Hromosvod
Postupujeme k nezralosti, nedostatečné osobní sebekontrole a sebeovládání.
Není to však porucha člověka. Je to běžná výzva, se kterou se musíme učit pracovat. V tomto případě totiž může partner partnerovi ubližovat, i když ho miluje, a to vinou zastřeného úmyslu.
Jinak řečeno: Na jednu stranu nám CHCE ublížit, ale na druhou stranu jen uvnitř daného amoku, výbuchu emocí, které už v sobě nedokáže víc zvládnout a přetlak zadržet či jinak ventilovat, ale mimo naši přítomnost.
Představme si temný bouřkový mrak, který je naplněn tolika negacemi, že už je neudrží v sobě a rupne. Udeří do nejbližšího hromosvodu, jaký je k dispozici. Tím hromosvodem jsme my. Svému bouřkovému mraku vždy nablízku, protože ho milujeme. A to je důvod, proč to jako první schytáme. Když přijde nasupený zvenku, my jsme ti, kdo mu laskavě otevíráme náruč. Přijímáme jeho hromy a blesky. Aby si ulevil, někdy viní ze všeho i nás.
A jakmile si uleví od svých přijatých negací a těžkostí, většinou lituje. Kaje se. Omlouvá. Usmiřuje. Snaží se napravit aspoň následek, spoušť, kterou způsobil na nás, na dětech. Ale je nutné řešit příčinu. Odstraní-li se příčina, zmizí navždy i následek. (I o tom více v Léku pro duši.)
3. Sobec
A začínáme postupovat od nezralosti k úmyslu. Startuje přehled typů lidí, kteří ubližují, protože CHTĚJÍ, a ani toho nelitují. Začít musíme sobcem.
U sobce si pamatujme, že jde o nejlehčí odstín proto, že ono ubližování nedělá kvůli nám (kvůli tomu, jací jsme my, respektive kvůli tomu, co nám dělá špatně), ale jen kvůli sobě (kvůli tomu, jaký je on, respektive kvůli tomu, co jemu dělá dobře).
Sobec je zahleděnec do sebe. Sobcům se říká egoisté, protože mají zbytnělé ego. A toto je odpověď na jejich jednání: Ego = Já.
Každý v sobě máme ego. Máme na prvním místě rádi sebe, ba musíme, abychom dovedli říci NE, když nám něco nevyhovuje, nebo vystavět mantinel, aby nám druhý neubližoval. Takové ego je přiměřené a říká: Já jsem na prvním místě svého žebříčku, já jsem důležitý.
Ale nadměrné, zbytnělé ego říká: Já jsem na JEDINÉM místě svého žebříčku, JENOM JÁ jsem důležitý.
Egoista nemá rozvinutou empatii, protože ji...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům