Prosí Tě, omlouvá se, slibuje. Dát tedy ještě jednu šanci, nebo nedat?
Dát, či nedat, když okolí už se chytá za hlavu a lamentuje: “Nedávej”?
Dát, i když v případě nezdaru budeš od všech poslouchat: “My Ti to říkali”, “My to věděli”, “Vždyť to bylo jasné”, v horším případě “Jsi hlupák, naivka, zmanipulovaná oběť”?
A co pak, když i po další promarněné šanci protějšek OPĚT prosí, omlouvá se, slibuje? Dát “ještě jednu” šanci, nebo nedat?
Napsal jsem dvě knihy pro tyto chvíle: Spolu, jestliže oba chceme ve vztahu pokračovat, ale nevíme, zda to zvládneme. Sami, jestliže začínáme pochybovat o sobě, jestliže do nás někdo zasel nevěřícnost, jestliže my jsme komplikací pro vztah, jestliže sebe potřebujeme dostat do pohody a dobré energie. (Obě knihy ve zvýhodněné sadě nazvané Jak posílit řetěz jsou zde.)
Denně dostávám spoustu dotazů ohledně dalších šancí. Z jedné strany: Co když partner seká dobrotu? Mám mu věřit dál? Nepokazí to? Z druhé strany, jako tentokrát: „Petře, dal jsem přítelkyni několik šancí, ale pokaždé mi zase lhala a znovu to táhla i se svým bývalým. Už jsem to zpracoval a přijal, ale co si neumím odpustit, je vědomí té zbytečné časové ztráty – kolik času jsem promarnil, i když mě ostatní varovali, a jaký jiný vztah jsem už dávno mohl mít, co smysluplnějšího dělat, než znovu jen bulet do polštáře.“
- Vaše otázky zodpovídám v podcastovém pořadu Řešidlo (už více než 460 epizod můžete poslouchat na této stránce či přímo v podcastových aplikacích, do nichž se prokliknete nahoře; v nich budete upozorněni na každou novou epizodu).
- Pokud raději čtete, využít můžete i mé knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2. Obsahují přepisy těch odpovědí, které Vám nejvíce pomohly za poslední dobu.
Pozitivní pohled číslo 1: Poznání, které bolí, ale my ho potřebujeme
Nic v životě není důležitější než náběr zkušeností. Říká se tomu poznání nebo také vědění. Jinak řečeno: My potřebujeme poznávat a vědět, ne jen si myslet nebo věřit.
Je fajn, když si MYSLÍME, že máme spřízněnou duši. Je fajn, když VĚŘÍME, že nás nezklame. Ale když to NEVÍME, tak to potřebujeme POZNAT. I s rizikem, že to poznání bude bolet. A týká se to všech oblastí života, vztahy nevyjímaje.
Ve všech směrech se učíme. Procházíme i vztahovým životem a dlouho nevíme, co je správné. MYSLÍME si, že když k někomu cítíme lásku, tak ho potřebujeme. MYSLÍME si, že když ho potřebujeme, máme dělat všechno pro to, abychom ho neztratili. A VĚŘÍME, že to bude stačit. Jenže POZNÁNÍ, tedy zkušenost, kterou potřebujeme nabrat, může být spojena s bolestným ZJIŠTĚNÍM, že v některých případech ani maximum, které obětujeme vztahu, nestačí. A to prostě proto, že není možné vybudovat vztah v jednom člověku. Na to potřebujeme OBA. Nejen my milovat jeho, ale také on milovat nás.
A pokud jsme se zamilovali zrovna do člověka, který s námi budovat nechce nebo nemůže (třeba nemá uzavřenou minulost a vrací se pořád k ex-partnerovi), musíme to jednak přijmout a respektovat (beztak nám nic jiného nezbývá), a jednak toto POZNÁNÍ pochopit – buď rozumem, či bolestí. Jak píšu v knize o vztahové karmě Cítit rozumem, myslet srdcem: Co se člověk nechce naučit rozumem, to se musí naučit citem. Kdo odmítá myslet, toho to musí bolet.
Pokud...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům