“Pochybuji,” řekla mi, a nejen jednou.
- Pochybovala, jestli vůbec existuje její spřízněný protějšek.
- A pokud existuje, pochybovala, jestli ho vůbec potká.
- A pokud ji potká, pochybovala, jestli v ní pozná svoji spřízněnou duši.
- A pokud jeden druhého poznají, pochybovala, jestli jim to vydrží. Jestli to nedopadne, jako dosud pokaždé – dříve či později zklamáním, nevyhovováním, odpojením.
“Proč tolik pochybuji?” ptala se. “Jsem nějak porouchaná?”
Ptá se mě tak mnoho lidí, a přitom jejich pochybnost vždy hovoří hlasem dosavadních zkušeností. Pokud máte za sebou jen špatné zkušenosti, je přirozené, že pochybujete o tom, zda je vůbec možné získat dobrou zkušenost.
A i když vidíte kolem sebe spousty šťastných párů (a tudíž víte, že dobrá zkušenost existuje), pochybujete, jestli stejně dobrá zkušenost čeká také na Vás. A vracíte se k otázce 1.
Jedním z důvodů, proč jsem vytvářel kurz Jak vypnout negativní myšlení, je účinek pochybnosti. Pochybnost totiž sama o sobě může všechno zničit. Způsobit, že neuvidíte svou spřízněnou duši, i když bude přímo před Vašima očima. Způsobit, že ji odeženete, i když ve Vás spatří svůj správný protějšek. Konečně, problémy plynoucí z pochybnosti znáte z mé knihy JáMy spřízněných duší. A právě proto byste měli vědět, PROČ je nutné s pochybností správně pracovat.
“Jenže jak?” ptáte se. A proto, jako doplněk k Jak vypnout negativní myšlení, vznikl tento článek.
Hrozba jménem Sebenaplňující předpověď
Už v sedmnáctém století objevil francouzský filozof Pierre Gassendi psychologický fenomén, dnes nazývaný self-fulfilling prophecy. Gassendi postřehl, že lidé, kteří si dávají předpovídat osud z hvězd, následně mají sklon tento osud naplňovat. Konstatoval, že to není hvězdami, ale postojem samotných lidí, kteří po odchodu z věštby poté změní své myšlení a chová ve směru věštby, až se celé proroctví JEJICH ZÁSLUHOU uskuteční. Jako příklad uváděl ženu, která si nechala vyložit “Opustíš svého dnešního muže a budeš žít se sousedem”. Žena přitom svého souseda vůbec neznala. S návratem od věštkyně však začala skutečně vidět na svém současném muži mouchy (důvody, proč ho opustit) a na svém sousedovi, okukovaném přes plot, naopak přednosti (důvody, proč by se jí s ním mohlo žít lépe). Zveličením nedostatků jednoho a zároveň předností druhého dospěla k odchodu od okoukaného manžela za neokoukaným sousedem.
Podle Gassendiho stačilo do její mysli vložit pochybnost ve formě CO KDYŽ, a ta už pozvolna obstarala zbytek. “Co člověk připustí jako možnou pravdu, to se pro něj pravdou začne stávat,” říkal Gassendi. “Čemu člověk začne věřit, to se mu začne dít.”
Máte pocit, bez jakýchkoli důkazů, že svému partnerovi nemůžete věřit? Pochybujete o sobě, že něco důležitého dokážete? A přitom víte, například z článku 3 negativní karmy strachu, jak Vám negativní emoce a myšlenky mohou podlomit zdraví?
Ukažme si cestu ven z pochybností z psychologického pohledu, a to na pěti konkrétních způsobech:
Co říká pochybnost o Tobě a co o druhém?
Martin si vyhlédl krásnou ženu. Nejkrásnější, jakou kdy potkal. S veškerým úsilím ji dovedl k oltáři. Konečně byla “jenom jeho”.
Když však opustili kostel, kdekdo ji dál okukoval a zahrnoval poklonami. Do práce jí chodily květiny od neznámých ctitelů. NEBYLA “jenom jeho”.
Martina začal sužovat strach. Projevoval se zvyšující se žárlivostí, sklony k majetnictví, omezoval ji. “Děvko, nedělej ze mě hlupáka. Určitě už dávno chceš ode mě odejít!” Martin tomu říkal intuice. A skutečně, “naplnila” se. Jeho manželka od něj odešla.
Neodešla ale proto, že by vždycky odejít chtěla. Odešla proto, že se choval nehorázně, a ona se přirozeně rozhodla odejít ke komukoli, s kým jí bude lépe. Nebylo těžké takového muže najít. Zato pro Martina bylo těžké uvědomit si, že sám odehnal krásnou manželku do náruče jiného muže. Svou vlastní pochybností.
Lukáš si vyhlédl rovněž krásnou ženu. Jeho příběh se podobal Martinovu. S tím rozdílem, že jeho manželka si užívala svou krásu. Ráda provokovala – druhé muže i Lukáše. Těšilo ji vyvolávat v Lukášovi pochybnost, přimět ho žárlit, bát se o vztah. Lucie si totiž, navzdory své kráse, nebyla jista sama sebou. Zažila v minulosti partnery, kteří ji zpochybňovali, a to paradoxně tím víc, čím zřetelněji si uvědomovali, jak krásná je. Báli se, že ji ztratí. A tak ji zesměšňovali, sráželi, ponižovali.
To jsou jen tři z možných odstínů velkovýroby pochybností. A všechny hrají na jednu stranu. Mají v nás otevřít starou bolest, rezonovat s naší toxickou minulostí, rozeznít dávný emocionální zápis, asociační zkratku či automatickou asociaci – všechny tyto pojmy znáte z konkrétních případů v mé knize JáMy spřízněných duší. Zažila to třeba Michaela.
Michaelu informovala kamarádka o nečekané ráně, kterou zažila její kolegyně. Nevěra dlouholetého partnera. Otřesená Michaela přišla domů a pustila si televizi. V jejím oblíbeném seriálu zrovna hlavní hrdina podvedl svou dlouholetou partnerku. Ulehla do postele a ještě si před spaním prošla internetové zpravodajství na svém mobilu. V bulvárních perličkách nalezla případ americké zpěvačky, podvedené svým dlouholetým partnerem.
Čím více viděla “důkazů”, podporujících kamarádčino vyprávění, tím více se bála, že to potká i ji, protože “takové chování mužů je asi normální”. Pohlédla na vedlejší postel. Byla prázdná. Manžel psal, že se zdržel. Přijede ze služební cesty později. Co když se to může stát i mně? ptala se. Potažmo: Co když se to UŽ DĚJE MNĚ? Stačila jediná myšlenka z úst kamarádky a Michaela měla v hlavě pochybnost, která se měnila v rostoucí nedůvěru vůči dlouholetému partnerovi, který přitom skutečně byl na služební cestě a ne nevěrný.
Vzpomeňme na sebenaplňující proroctví. Německo-americký psycholog Robert Rosenthal hovoří o fenoménu, kdy “očekávání budoucích událostí vede k chování, které zapříčiní, že se daná skutečnost opravdu stane”. Sám Rosenthal v roce 1968 provedl experiment, který se zapsal do učebnic psychologie. Navštívil jednu školu a sledoval žáky. Poté jejich učitelům sdělil, kteří žáci jsou “obzvlášť bystří a čeká je velká budoucnost”. Ve skutečnosti Rosenthal ukázal nahodile na nějaké žáky, z nichž někteří byli naopak velmi průměrní. Za několik měsíců se psycholog na školu vrátil a ke svému údivu zjistil, že prospěch všech žáků, které vyzdvihl, se výrazně zlepšil. Stali se premianty. Sami žáci se tomu smáli a říkali, že učitelé se k nim podvědomě začali chovat jinak: “Více nás chválí za naše vědomosti a více bagatelizují naše nevědomosti.”
Proto, když s vámi řeším téma pochybností, zdůrazňuji těchto pět psychologických závěrů:
1. To, co nacházíme, záleží především na tom, co vlastně hledáme
Když se v lese rozhodneme hledat houby, oči budeme mít soustředěné na houby. Jako bychom neviděli nic jiného. Když se naopak rozhodneme sbírat šišky, začneme více vidět šišky. Naše mysl se totiž zaměřuje na to, co jí přikážeme: Na co se soustředíme, to CHCEME vidět a také VIDÍME.
Stejně to funguje u negativních podnětů (viz Jak vypnout negativní myšlení).
Pokud se chceme ujistit, že partnerovi nemáme věřit, pak mozku zadáváme pokyn, aby mezi všemi přijímanými podněty hledal takové, které svědčí o partnerově...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům