Existují lidé, pro které cizí život nemá hodnotu. Člověk je pro ně jenom statistické číslo. A podle toho s ním zacházejí.

A pak je opačný typ lidí, kteří by pro cizí život nasadili svůj vlastní.

Ne, všichni opravdu nejsme stejní.

Poznáváme to i v těchto dnech. Blížíme se tomu, co cítili lidé před více než osmdesáti lety. Tehdy, 15. března 1939, během jediného dne, cizí vojsko obsadilo naši vlast. A nejen naši, pak i další. Nemohu říct, že všechno dobře dopadlo. Pro miliony lidí to skončilo špatně. Ostatní přežili, aby o tom vyprávěli, aby varovali před opakováním, případně aby opakování zabránili.

Protože Kurz pozitivního myšlení, sestávající z Jak vypnout negativní myšlení a Přepni mysl na lepší život, je už téměř rozebraný, mám pro Vás dnes jeden příběh. Začal fotografií.

Jeden nápis

Kdysi jsem ji nalezl v pozůstalosti po dědečkovi. Pocházela právě z druhé světové války, konkrétně z Varšavy, ze židovského ghetta. Zachycovala nápis na zdi.

Tomu místu úředně říkali Der jüdische Wohnbezirk. Židovská čtvrť. Nevinný, jakoby historický název. Jenže „Der jüdische Wohnbezirk“ zřídila až německá okupační správa v roce 1940. Do prostoru o velikosti dvou kilometrů čtverečních bylo vtěsnáno půl milionu Židů, kteří byli následně dva roky odváženi do vyhlazovacích táborů.

Představte si ten pocit.

Obehnáni zpočátku dřevěným plotem, pak kamennou zdí, vysokou tři metry a zakončenou ostnatým drátem. Smrt pro Vás, Vaši rodinu a děti je neodvratná. Nemůžete nic dělat, jen čekat.

V dubnu 1943 se část obyvatel ghetta pokusila vzepřít. I s nedostatečnou výzbrojí vzdorovala vojákům téměř měsíc. Možná si řeknete: A k čemu to bylo, když stejně 16. května 1943 vydal Hitler příkaz zlikvidovat židovskou čtvrť? Vyhasl i poslední plamen života. Zůstal jen ten nápis bílou malbou na kamenné zdi:

Věřím v slunce, i když nesvítí.

Věřím v lásku, i když ji necítím.

Věřím v Boha, i když nekoná.

Věřím – psal autor. Ale proč věřil v dobro, když prožíval opak? Co to v člověku je, že věří, i když není naděje? A co nám předávají lidé, když se pouštějí do zdánlivě hazardních činů, které je mohou stát život – jen proto, aby zkusili zachránit životy jiných?

V souvislosti se současným děním Vám napíšu o člověku, o kterém jste možná nikdy nečetli. Způsob myšlení té ženy mě ale velmi ovlivnil. Patnáctého února od jejího narození uplynulo 111 let. A já chci, abychom o jejím odkazu přemýšleli právě teď, kdy jsou taková srdce zapotřebí. Protože věřit je důležité. Ale nestačí jen to.

Můj život za jejich

Irena Sendlerowa byla Polka. Kdo viděl nádherný i krutý film Pianista s Adrienem Brodym, ví, že být Polkou ve Varšavě druhé světové války bylo privilegium. Tou horší variantou bylo být Židem. Takový musel za zeď, do ghetta, a čekat na vyhlazení.

Irena jako Polka získala povolení pracovat v ghettu zpočátku jako zdravotnice, později jako instalatérka-svářečka. Na dně tašky s nářadím vynášela malé děti. Mezi odpadky na svém náklaďáčku odvážela starší děti. Přitom měla na korbě psa, kterého vycvičila štěkat, když projížděla branou ve zdi. Štěkot zakryl zvuky, které vyděšené děti mohly vydávat, navíc vojáci pak většinou dali vozu pokoj.

Napsal jsem většinou. To znamená ne pokaždé.

Ti, kteří psa odehnali nebo odstřelili, ukryté děti našli. Na místě je zabili, Irenu ne. Té při následném výslechu lámali ruce i nohy. Potřebovali ji živou, aby je dovedla k již vysvobozeným dětem za zdí. Když mlčela, pustili ji a sledovali.

Dvaatřicetiletá Irena tušila, že se konce války nedožije. A tak do zavařovací sklenice, zahrabané pod stromem na své zahrádce, vložila podrobné poznámky o všech dětech, které zachránila. U koho jsou, jak se jmenují, jaký byl jejich osud. Němcům se ten seznam nikdy nedostal do ruky. Bylo na něm prý dva a půl tisíce jmen.

5 jejích vzkazů pro nás

Před třinácti lety byla nominována na Nobelovu cenu míru. Neúspěšně. Vyhrál politik s projektem globálního oteplování.

Než v roce 2008 zemřela ve věku 98 let, osobně jsem se zajímal o její motivaci. Proč tolik riskovala pro sen, který měla? Proč její touha přeprala její strach? A co by nám dnes vzkázala, když takové problémy neřešíme?

Sepsal jsem to alespoň do pěti základních bodů.

Zajímá Vás její poselství?

1. Pokud chceš zisk, musíš přijmout i náklady.

Zapomeňme na válku. Skoro každý člověk má sen. Chce si ho splnit. Co už často nechce, je zaplatit za něj.

Většina lidí chce odměnu bez rizika. Chce do cíle, ale bez podstoupení cesty. Jenže každá cesta něco stojí. Přinejmenším čas a energii, investované do každého kroku.

Irena vyprávěla, že měla jasný sen. Věděla, co chce: Zachránit děti. “Takto jsem ale přemýšlet nemohla. V první řadě jsem si musela položit otázku: Čeho jsem ochotna se vzdát pro to, abych toho dosáhla? Stojí několik dětských životů za jeden můj?” Jinými slovy: Stojí možný výnos za riziko?

Jak ukazuji v Kurzu pozitivního myšlení, všichni můžeme nakonec dosáhnout svých snů. Ale vždy musíme něco obětovat....

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům