Když jsem se stal rodičem, pochopil jsem, že existuje milion různých způsobů, jak vyjádřit lásku a starost o dítě.
Ani není nutné říkat: “Mám Tě rád.”
Stačí naléhat: “Zapni si ten bezpečnostní pás.” “Odpočiň si.” “Jedl jsi?”
To všechno totiž, jen jinými slovy, vyjadřuje: “Záleží mi na Tobě. Bojím se o Tebe. Chci, ať je Ti dobře a nic zlého se Ti nestane.”
Jako dítě jsem to však vnímal přesně naopak. Jako “buzerování”. Jako “opruz”. To, co mi mělo pomáhat, jsem vnímal jako škodlivé. To, čeho jsem si měl vážit, jsem vnímal jako otravné. Než jsem pochopil, jak velkou hodnotu to pro mě má.
V uzavřené skupině, založené pro všechny z vás, kteří chcete sdílet své dotazy i anonymně, je rodičovství velkým tématem. Věnuji mu také své magazíny, určené právě pro členy uzavřené skupiny a podrobnější řešení jejich problémů, a nedávno jsem uvedl Jeden jediný úkol rodiče.
Dnešní složitá doba však klade ještě větší nároky na podporu a ochranu dětí, a to i před psychickými dopady agresivních událostí, jimž jsou také vystaveny.
Co tedy pro děti v dnešní době můžeme udělat? Jak být ještě vědomějším rodičem? Jak zásadně přispět k vytváření jejich vlastního štěstí, a to i v momentech, kdy se děti cítí naopak nešťastné?
Pojďme si to objasnit na pěti důležitých dovednostech, které se lze naučit. Ano, nejen my své děti, ale i děti nás mohou přimět se něčemu užitečnému naučit.
Popišme si to bod za bodem.
Co otlačíš do papíru?
Každé dítě se rodí jako nepopsaný list. Má prázdný rozum, nula znalostí, nula dovedností. Je bez jakýchkoli zkušeností, a ty nabývá každým novým poznáním, chybou, pádem.
Dítě je jako čistý, ale lepkavý a citlivý papír, na kterém se sebemenší maličkost zachytí. Děti se učí hlavně tím, co vidí kolem. A je důležité si uvědomit, že i v této době sají náš příklad – přebírají NAŠE slova, činy, návyky, přístupy. To všechno vytváří jejich normálno – všechno, čemu jsou a budou dlouhodobě vystaveny, budou považovat za normální, protože si na to zvyknou.
Těžké časy jsou tedy příležitostí, jak děti naučit zvládat těžké časy. Užitečnou příležitosti, protože i v jejich dospělosti se těžké časy určitě budou opakovat, byť možná v jiné podobě. A škola je to i pro nás samotné, pokud jsme svými rodiči nikdy nebyli vedeni ke zvládání těchto situací. Začít tedy musíme ne u dětí, ale u sebe. Tam se rodí to, co pak “otlačíme do papíru”.
Pokud jde o mé dětství, bylo definováno tím, že moji rodiče odmítali vstoupit do Strany. Měli tak dovolenu jen nuznou práci, ale tím lépe mě naučili pracovat s málo penězi. Říkali vždy: “Hodinky za tisíc korun ukazují stejný čas jako hodinky za sto korun. V drahém domě se můžeš cítit stejně osaměle jako v levném bytě. Chudák může být stejný mizera i borec jako boháč.” Jinak řečeno: “Štěstí není o penězích ani o událostech, kterými musíš projít. Štěstí je o přístupu, který při procházení těžkými situacemi zaujmeš, o postoji, který k těmto těžkých situacím budeš mít.”
Moji rodiče zastávali tezi: “O co dbáš, to vydrží.” Naučili mě starat se o oblečení, o hračky i o vztahy. Z této minulosti povstalo moje myšlení a všechny knihy, ve kterých opakuji: Když se něco porouchá, chci to na prvním místě opravit. Teprve když to není možné, vyhazuji to. Ne naopak. Vím, že dnešní doba je jiná. Lidé “nemají čas” opravovat, co se porouchalo. Na vztazích je to pak vidět. A právě časem jakožto nejcennější komoditou, jaká existuje, musím začít z hlediska rodičovských darů.
1. Trávit SPOLEČNÝ čas
Možná se divíte: Copak trávíme společného času s dětmi málo? Pozor. Je rozdíl mezi časem tráveným vedle sebe a časem tráveným SPOLU.
Pokud chceme jeden druhému pomoci či dokonce porozumět, potřebujeme čas trávený spolu. Nejen být vedle sebe, ale vyhradit si čas jeden na druhého, v tomto případě POUZE NA DÍTĚ.
Děti jsou velmi citlivé. Vnímají, když “ani teď”, kdy je máme přímo vedle sebe, si na ně prospěšně trávený společný čas neděláme. Jako by nebyly důležité. Proč tedy přišly na svět? To jsou otázky, které mi pak kladou třeba i v uzavřené skupině.
Čas je klíčový element z hlediska jakékoli změny. Bez času tráveného SPOLU nic nezměníme. Jinak řečeno: Nebudeme-li svým dětem věnovat čas, budeme je zvykat na to, aby se učily žít bez nás, potažmo s někým jiným, kdo jim bude čas věnovat. Co to může být za partu a prostředí, raději nedomýšlím.
Samozřejmě vím, jak vzácný je Váš čas a je je těžké ho dětem obětovat. Uvědomme si ale, že i hračky, které jim podsouváme místo sebe, platíme nikoli penězi, ale svým časem, který musíme vyměnit za peníze.
Časem, který věnujeme dítěti, vytváříme zázrak – vytváříme totiž SPOLEČNÉ zážitky. Pokud budou děti jednou mluvit o této době jako o “opruzu, kdy museli kysnout doma s rodiči”, je to NAŠE špatná vizitka, protože jsme “jejich rodiči” de facto nebyli. Navíc je naučíme chovat se takto i k vlastním vztahům, potažmo k vlastním dětem.
Společně trávený čas je základ, bez něhož jsou i další čtyři dary bezcenné a bezpředmětné. Bez času je totiž nemůžeme realizovat.
Když si však na děti společný čas uděláme, můžeme postoupit dál:
2. SOUSTŘEDĚNĚ naslouchat dětem
Nejčastější fráze, kterou slýchám v uzavřené skupině, zní: “Děti jsou pro mě to nejdůležitější.” Ale opravdu tomu tak je? Ve skutečnosti nejdůležitější je pro nás to, čemu se věnujeme; to je logicky naše priorita. Jinak řečeno: Kdo je pro nás nejdůležitější, to nemusíme říkat, plyne to z toho, komu věnujeme každý den svůj život.
To, jak jsme pro své děti důležití naopak my, poznáme i podle toho, zda nás následují. Každého člověka totiž ovlivňuje jeho nejbližší prostředí – podle psychologických průzkumů všichni jsme průměrem pěti osob, kteří nás nejvíce obklopují. Děti tedy nejvíce ovlivňují lidé, kteří jim jsou blízcí. A co udělá člověka blízkým dítěti. Když mu naslouchá. Když se o něj zajímá. Když se snaží být jeho SKUTEČNÝM PŘÍTELEM. Když ví o tom, že dítě něco trápí, když se mu snaží odpovědět, jestliže dítě něčemu nerozumí, když mu může pomoci, protože se mu dítě svěří.
Jestliže dětem svůj čas nevěnujeme, logicky pro ně začne být důležitý někdo jiný. Třeba predátor na internetu. Jen využívá příležitost. Zloděje dělá příležitost!
Je paradoxní, že všichni jsme někdy byli dětmi, ale zapomněli jsme na to, kolik otázek jsme tehdy měli v hlavě. I jak moc nás trápilo, když zůstaly nezodpovězené nebo když nás rodič odbyl.
Mnozí rodiče se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům