Nic tolik nebolí jako rozdíl mezi tím, co víš, a tím, co cítíš.
Ví, že dál už to nejde. Že se protějšek nezmění. Že už mu nedokážeš věřit. Že už mnohokrát prokázal, že jeho slovo neznamená nic nebo že na něj není spoleh.
Víš to. Ale to, co cítíš, Ti znemožňuje se odpojit.
Cítíš, že ho miluješ. Ale víš, že Tě to ničí.
Kdo četl mou knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, která objasňuje naši vztahovou karmu, ví, jak je nesnadné se odpojit od těch, které milujeme, ale kteří naopak (už) nemilují nás (více v záznamu nedělního živého vysílání 3 důvody, proč ti, kteří nás milovali, nás milovat přestali).
Jak je možný takový rozpor v jednom těle? Jak to, že rozum a cit jednoho člověka se neshodnou? Zešílela snad příroda, že mozek postavila proti srdci? Nebo je to jen zkrat, úlet, že to, co víme, nás vede k naprosto opačnému závěru než to, co cítíme? A pokud ano, čemu máme dát přednost?
Pokládali jste si někdy tuto otázku? Kéž Vám, vedle knihy Cítit rozumem, myslet srdcem, pomůže alespoň několik následujících myšlenek a pohledů.
Nedokážeš mi porozumět?
Možná jste si toho už všimli: Kdo se rozhoduje pouze srdcem, ten vypadá jako bez rozumu. A kdo se rozhoduje pouze rozumem, ten může druhým připadat jako bez srdce.
Jako by v těle probíhal přibližně takový dialog:
Rozum: “Proč jsi Srdce tak slepé a naivní, že mě nutíš zůstávat v něčem, co ve výsledku mně i Tobě ubližuje? Copak jsi, Srdce, mým nepřítelem?”
Srdce: “Tomu nemůžeš rozumět.”
Ale jak to? K čemu tedy máme rozum, když nedokáže srdci poROZUMět? A kdo je vlastně “ten špatný”?
Tři důvody
Kdo četl mou knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, ví, že srdce, náš cit, potažmo naše intuice, to s námi vždy myslí dobře. Srdce se nemýlí. Tím spíše se nyní možná ptáte: Jak je tedy možné, že nás srdce nutí zůstat ve vztahu, ve kterém se necítíme dobře, a přitom to s námi má myslet dobře?
Než začnete srdci nadávat, zkuste, prosím, svým rozumem připustit toto:
1. důvod: Srdce nám chce pomoci
Rozumu tohle zní šíleně: Jak si může srdce myslet, že nám pomáhá tím, když nás nechává ve vztahu, který nám činí evidentně špatně? Copak špatné může vést k dobrému?
Kdokoli slyší, že se neumíme odpoutat od špatného člověka, ba že takovou osobu MILUJEME, si musí ťukat na čelo. Už v tom je symbolika: Ťuká si tam, kde nás soudí – ťuká si na mozek. Ale zapomíná nás posuzovat tím, čím se rozhodujeme my – srdcem.
Ano, zůstávat se špatným člověkem není rozumné. A přesto je to krok, který v určité fázi svého vývoje potřebujeme.
Představme si, například, tělo, kterého si jeho majitel přestal vážit a starat se o něj. Přestal pečovat o své zdraví. Hazarduje se svým chováním. Riskuje za volantem a při jiných událostech. K čemu nevyhnutelně směřuje? Ano, k nemoci či úrazu. Proč se mu to stane? Přece aby se začal o své tělo starat a svého zdraví si vážit. Zdánlivě je to paradox, ale život už tak funguje. Kdykoli si něčeho dostatečně nevážíme, připraví nás o to. Tím momentem si plně uvědomuje hodnotu toho, co jsme měli a o co jsme se hloupě připravili. Ponaučujeme se.
Jestliže tedy od života nedostáváme to, co chceme, možná to současně znamená, že dostáváme to, co POTŘEBUJEME. Někteří lidé zkrátka potřebují “ještě jednu špatnou zkušenost”, aby pochopili, že dobrá v daném vztahu nikdy nepřijde.
Ostatně, zažijeme-li hodně špatnou zkušenost s jedním člověkem, jsme pak schopni si o to víc vážit jiného člověka, který se k nám následně chová opačně – dobře. Extrémní příklad: Bije-li nás partner, tím hodnotnější pro nás je pak v dalším vztahu někdo, kdo nás nebije. Jinak řečeno: Kdybychom svůj vztahový život začali s někým, kdo nás nebije, nemuseli bychom si ho vážit. A teprve v následujícím vztahu, kde by nás příští partner bil, bychom zpětně docenili, koho jsme dříve měli a nevážili si. Ano, i negativní zkušenosti v nás mohou probudit pozitivní pohled na lidi, kteří se tak negativně nechovají.
Neptejme se tedy života: Proč mi to děláš? Snažme se pochopit lekci, kterou nám vysvětluje a možná i opakuje, pokud ji pořád nechápeme.
A právě to potřebuje rozum pochopit. Drží-li nás srdce ve špatném vztahu, nepochybně se ještě něco potřebuje naučit. Například: Nejen se ujistit o tom, co nechceme, ale také si uvědomit, co chceme.
2. důvod: Snaží se nám říct: “Začni si vážit sebe”
Lidé, kteří si dlouhodobě nechávají ubližovat, mají sklon přestat si vážit sebe. Logicky vzato: Kdyby si sami sebe dostatečně vážili, nenechají si ubližovat.
Jejich snížená sebeúcta má svůj důvod a původ. Obvykle si lidé sami sebe neváží proto, že někde cestou pozbyli sebeúcty, sebelásky, sebehodnoty nebo sebevědomí. Možná jim někdo (pro ně důležitý) namluvil, že nestojí za nic, a oni si jen proto začali myslet, že opravdu nestojí za nic.
Jako kdyby si na čelo nechali nalepit štítek s nápisem: Jsem nic. Nezpochybnili by ho. Nestrhli by ho. Už by jen chodili životem s takovým sebepřesvědčením. A všichni kolem by ten štítek viděli. Proto jsem také napsal knihu Sami, ve které zdůrazňuji: Kdo dlouhodobě nerespektuje sebe, toho dlouhodobě přestávají respektovat i druzí. Každý z nás totiž sám svým přístupem k sobě nastavuje druhým způsob, jak s námi pak mají jednat.
A opět se vracíme k “vážení si”. Abychom si něčeho mohli vážit, musí to pro nás mít hodnotu. Najdeme-li v obchodě rajče, které nemá valnou cenu a je levně k mání, dost možná ho začneme pochybovačně obracet v prstech a hledat kaz. Jestliže je příliš levné, je to podezřelé – bojíme se, zda je vůbec dobré a zdravé.
Ba dokonce když to levné rajče cestou domů rozmáčkneme, ani nám to nevadí. Vždyť přece bylo tak levné! A to bez ohledu na to, jak mohlo být chutné.
A stejné je to s člověkem. Kdo sám sebe zpochybňuje, jako by naznačoval, že sám za nic nestojí, není vhodný pro vztah, je dobrý “leda tak do kečupu”.
Proto vznikla Sami – kniha pro obnovu sebedůvěry, sebepřijetí a sebeposílení. Srdci totiž sebepoškozování velmi vadí.
Představme si, prosím, džbán plný zkaženého mléka. Ten džbán je tolerantní, velkorysý, obětavý, laskavý. Drží se svého mléka ve víře, že jednou zesládne. Čeká hodně dlouho. Trápí ho, že to, co si přeje, se neděje. Teprve časem mu rozum umožní pochopit, že se tak nikdy nestane. Teprve tehdy zkyslé mléko, kterému obětoval tolik času, s pláčem vylije. Nicméně jeho slzy vnitřek džbánu mohou pročistit tak, že bude zase jako nový.
Podobně se to děje s lidmi, kteří se jednou zřeknou toxického partnera, respektive ten “zkyslý” protějšek sám a možná i s ošklivými slovy uteče. Zpočátku jsou zlomení, prázdní jako ten vylitý džbán. Naříkají – i ten toxický zápach...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům