Bušení srdce. Pocení. Chvění se. Dušnost. Zalykání se. Silná úzkost. Strach.
Tím se z tělesných projevů přechází do projevů psychických. Aby vyústily projevy mentálními: Vizualizace katastrofických závěrů. Akutní obava o sebe či o druhé. Rychlé zmnožování negativních představ a nucení se nejen k uspěchaným, ale hlavně extrémním reakcím.
To je panika. Na jednu stranu spontánní, na druhou stranu nekorigovaný sled událostí, kdy sami sebe nemáme pod racionální kontrolou. Natož své činy.
Dnes, i v souvislosti s geopolitickou situací, bohužel samozřejmost u mnoha lidí, kteří trpí například nočními můrami, hrozivými sny, a to včetně dětí. O prosakování temných představ do běžného dne ani nemluvě. Týká se to však i chronické žárlivosti, která je také vizí o ztrátě něčeho/někoho milovaného.
V uzavřené skupině, založené i pro anonymní sdílení Vašich problémů, mi svěřuje tolik podobných trápení, že jsem své odpovědi musel vyhradit celé jedno vydání magazínu Jak vypnout negativní myšlení. Jak ale zpracovat vlastní negativní obrazy? Jak své automatické myšlenky, které ničí nás, druhého, vztah? Proč vůbec jednáme instinktivně tak, jak nás může za chvíli mrzet? Jak včas nastartovat rozum tam, kde nás cosi uvnitř nutí reagovat hned a nerozumně? Jak tomu celkově poROZUMět?
Pojďme si to objasnit bod za bodem.
Dva druhy strachů
Předně, žijeme v párovém světě. To znamená, že ke každému jevu existuje protipól (viz uvedený magazín věnovaný aktivaci pozitivního myšlení v negativních momentech Jak vypnout negativní myšlení).
Párově působí také naše strachy. Základ tvoří dva. Strach racionální a strach emocionální. A je důležité vnímat rozdíly mezi nimi.
Racionální poznáme tak, že se sice bojíme, ale prospívá nám to. Činí nás to tvořivějšími, opatrnějšími, úspěšnějšími, než kdybychom tento strach neměli a byli zbrklí a nezdravě sebevědomí. Racionální strach máme tehdy, když stojíme před úkolem, který jsme ještě nikdy nezvládli. Není to pochybnost, je to fakt. Například máme přeskočit jámu, která je větší než náš nejdelší skok v životě. Tento strach nás chrání, abychom si nezlámali vaz, varuje nás a nutí zapojit rozum a najít jiné řešení – použít odrazovou tyč, postavit most nebo prostě úporněji trénovat svůj skok, než se pro něj rozhodneme naostro.
Emocionální strach naopak dusí rozum. Nutí nás chovat se nerozumně. A když rozhýbává představivost, tak jen negativně. Jednáme ve směru katastrofických představ, ve kterých to, čeho se bojíme, se stává skutečností. V tom je rozdíl mezi strachy. Zatímco racionální strach nám pomáhá ZABRÁNIT naší zkáze, emocionální strach nám říká, že svou zkázou už PROCHÁZÍME, že ji NEJDE ODVRÁTIT, nanejvýš odhalit.
Ochromeni emocionálním strachem tak už JSME – například – podváděni. “Víme” to. Jen jsme poháněni k nalezení DŮKAZŮ. A ty nepochybně “jsou”. Když je nenacházíme, tak to jen znamená, že je “špatně hledáme”.
Racionální strach je pozitivní, pomáhá nám. Negativní strach je negativní, ničí nás. Už podle emocí tak cítíme, jaký ze strachů prožíváme. A pokud ne podle emocí, pak podle výsledků rozhodně. Emocionální strach neumí vytvořit nic jiného než NAŠE ZNIČENÍ.
Silnější než Já
Mnoho lidí trpících emocionálním strachem používá věty: “Neumím to ovlivnit. Je to silnější než já.” Tudíž se tito lidé trápí nejen například záchvaty panické žárlivosti, ale i sužujícím faktem, že tuto slabost “nemohou” změnit. Připadají si vlastně dvakrát slabí: že vůbec žárlí + že si neumějí pomoci.
Lidé ochromení emocionálním strachem v jakékoli jeho podobě vědí, že nečiní dobře. Cítí to – je jim špatně. Ale jejich negativní nutkání je “silnější než oni”. Tak to říkají. A mají svým způsobem pravdu.
Otázka zní: CO je vlastně silnější než my, pokud máme emocionální strach? Pro odpověď se stačí podívat do historie.
Člověk má z vývojového pohledu tři vrstvy mozku. Jak si představit tu nejstarší? Položme si do dlaně mandli. Jako mandle je velký takzvaný plazí mozek. Ten měli už dinosauři. Zavřeme dlaň i s mandlí. Jako zaťatá pěst je velký takzvaný savčí mozek. Ten mají třeba tygři. Tuto pěst s mandlí máme v hlavě i my. Máme v sobě pozůstatky dinosaura i tygra. Co ty mozky dokážou?
Jen ve zkratce: Plazí mozek je centrem pudů. Savčí mozek je centrem emocí. Obě tato vývojová stádia mozku (i savci v sobě mají kus plaza) pomáhají zvířeti přežít. Slouží ke stresové reakci. Stres je užitečný nástroj, který nás připravuje na co nejefektivnější akci – útok, nebo útěk. Stres je ten strach. Naše reakce na něj ale rozhoduje o tom, zda pocit ohrožení překonáme pozitivně, nebo negativně.
Plazí mozek i savčí mozek reagují rychleji než lidský mozek. Lidský mozek vznikl až jako třetí etapa tím, že savčí mozek obdržel od přírody neokortex, šedou kůru mozkovou, a s tím vším rozum. Když se lekneme, postupujeme přesně podle evoluce – nejprve jednáme jako plaz, pak jako savec, a až nakonec jako člověk. Nejprve přijde instinkt (úlek, úskok, když vedle nás zničehonic spadne kus omítky z domu), pak emoce (úleva, zděšení), pak hned představy (co by kdyby). Instinkt způsobuje, že reagujeme rychleji, než se probudí sám rozum. Může nám to zachránit život (cukneme sebou, už jak spatříme padající stín, a teprve potom nám dojde, že to byl kus omítky). Ale svůj rozum už řídíme sami.
“Ona je postižená!”
V učebnicích psychologie, u výkladu emocionálního strachu, má oblíbené místo legendární historka:
Matka porodila holčičku. Šťastný otec na ni v porodnici mával, volal, chrastil hračkou, tleskal. Vtom se zarazil. Dívenka na jeho šklebení a pitvoření vůbec nereagovala. “Ona je hluchá,” vyhrkl. “Cos mi to porodila?”
“Uklidni se,” reagovala žena, “určitě je v pořádku.”
Zdravotní sestra, přivolaná panickým křikem, donesla muži i odbornou knihu, popisující, že takzvaný úlekový reflex a reakce na zvuky se u novorozenců vyvíjejí teprve postupně. Jenže muž, propadlý své představě o hluchotě své dcery, žádné knize nevěřil. Měl jasno.
Vyběhl z porodnice a jako ve snách utíkal domů. Několik dní nespal, nejedl, nevycházel, onemocněl. Když žena přivezla malou domů, donutil ji, aby společně okamžitě navštívili lékaře-specialistu na sluchové vady. Ten provedl test sluchu a muži řekl: “Vaše dcera je naprosto zdravá.” Muž se rozlítil: “Cože? To jste doktor? Jsem si jist, že zdravá NENÍ!”
Děťátko vytrhl z matčiny náruče a v rozčilení vyběhl z budovy na ulici. Div neskočil pod kola projíždějícího auta. Brzdícímu náklaďáku vystřelilo z výfuku – PRÁSK! To byla rána! Malá sebou trhla a rozplakala se.
Muž ohromeně zíral na slyšící dítě a zalykal se štěstím. Konečně si přítomnost dcerky naplno užíval. Konečně ho opustila posedlá představa, že něco je tak, jak si nepřeje.
Buď kontroluješ Ty je, nebo ony Tebe
Ani pud, ani emoce nepřicházejí společně s rozumem. Dějí se bez naší vůle. Zkrátka se najednou lekneme, a teprve pak nám dojde proč. Zkrátka se najednou nějak cítíme, a teprve pak nám dojde proč. Ale od té chvíle už má mnohé v rukou náš mozek.
Když nám za hlavou křikne kamarád, v úleku se můžeme otočit a vlepit mu facku. Až pak procitne rozum – a omluvíme se: Jé, nevěděl jsem, že to jsi Ty. Podotýkám: Pudy, rychle spojené s emocemi, nám mohou zachránit život. Ale jedině tehdy, když je chápeme jako součást stresové reakce, pocitu ohrožení. A ta nikdy nesmí trvat dlouho. Když se něčeho bojíme dlouhodobě, pak nás zaplavuje kortizol a dějí se v nás změny, které popisuji i v Jak vypnout negativní myšlení. Člověk je pak schopen iracionálních kroků a závěrů.
Jakmile tedy přijde na řadu rozum, přichází i kardinální otázka: Buď necháme emoce, aby kontrolovaly nás, nebo je začneme kontrolovat my – jednat v souladu s rozumem.
Zkázou mnoha lidí je bohužel to, že svůj mozek používají proti sobě. Mozek je totiž jen nástroj. Jako nůž. Když chceme, můžeme s ním uříznout kus chleba nebo si ho vrazit do břicha. To je na nás. Stejné je to s mozkem. On nám poslouží, i když si usmyslíme, že našemu partnerovi nelze věřit. Obstará nám důkazy proč. Buď ty důkazy najde, nebo si je vymyslí: realitu si vyloží tak, jako že PRÁVĚ TOTO je důkazem jeho nevěry.
Je dnes ke mně partner milý? To je podezřelé. Asi má špatné svědomí.
Není dnes ke mně partner milý? To je podezřelé. Asi myslí na někoho jiného.
Vyrobit v hlavě vinného člověka je pro mozek hračka.
Ale ještě to neznamená, že se chováme rozumně.
Mezi mými knihami najdete jednu, která řešení nabízí přímo ve svém názvu. Je to kniha o karmě ve vztazích, která vysvětluje, proč se nám opakují tytéž situace, děje, lidé. Její jméno: Cítit rozumem, myslet srdcem. Proto se i teď na panický (emocionální) strach, který ještě nestihl k tomu, co cítíme, přiložit rozum, podíváme více s rozumem. A tím ho proměníme ve strach racionální.
Ostatně, navádějí k tomu i otázky, které rád lidem v emocionálním ochromení pokládám:
- Kdyby Váš partner skutečně byl nevěrný, a Vy jste o něj skutečně přišli, změnil by se tím Váš život k horšímu, nebo k lepšímu?...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům