Procházíte nepříjemným chladnutím vztahu?
Co bylo, vyhaslo – komunikace, sdílení, naslouchání, plánování, těšení se; všechno, co bylo příjemné a společné, odchází nebo již odešlo?
Trval váš vztah tak dlouho, že si po takové době neumíte představit se nyní rozejít a být sami, ačkoli se tak trochu sami cítíte vlastně i vedle sebe?
Když jsem psal knihu Sami, myslel jsem i na tu největší osamělost, jakou můžeme zažít – zůstat zničehonic sami na vztah, sami se vzpomínkami, které už ale vyčpěly, sami na jedinou dobrou energii, pro kterou se musíme vracet do minulosti. Také proto jsem knihu Sami doplnil o nedělní živé vysílání Proč lidé, kteří nás milovali, nás milovat přestávají.
Z mnoha dotazů, které jste mi adresovali, vyberu třeba ten Jarčin: „Petře, přečetla jsem Vaši knihu JáMy spřízněných duší, kde vysvětlujete příčiny rozpadu vztahů. Rozumím tomu u mladých vztahů, kde postupně vyhasne zamilovanost, třeba kvůli okoukání se. Ale proč vyhasl náš vztah, který trvá skoro třicet let, vychovali jsme a do světa vyslali dvě krásné děti a ještě nedávno jsme byli šťastná rodina? Jak ale odešlo to druhé dítě, nemáme si s manželem co říct, doma jen mlčíme a vyhýbáme se jeden druhému. Co se mohlo stát, že už pro sebe navzájem neexistujeme? Co jsme pokazili nebo zanedbali?“
- Děkuji za důvěru, s jakou mi píšete. Každý všední den odpovídám v Řešidle, které můžete číst nebo poslouchat zde nebo přímo v podcastových aplikacích (viz výše).
- Nechcete-li se ptát veřejně, můžete i anonymně v uzavřené skupině.
- Nechcete-li se ptát ani anonymně, otevřete si v tichosti mé knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, kde jsou mé kompletní odpovědi na nejčastější dotazy.
Když odejde jediný společný smysl
Psychologie tomu říká syndrom prázdného hnízda. Je to – zjednodušeně řečeno – ten moment, kdy z rodinného hnízda vyletí děti jako dospělá ptáčata, pro která jejich rodiče celou dobu žili. Jinak řečeno: Pokud v jejich vztahu nebylo nic jiného než péče o děti, pak pochopitelně s odchodem dětí zavládne v srdci rodičů i v jejich domově prázdnota. Najednou tam není to, kvůli čemu žili, kvůli čemu spolu alespoň ze subjektivního pohledu byli, o čem si povídali, co řešili.
S dětmi jim prostě odešel smysl vztahu.
Statisticky častější problém to bývá u žen, které v takovém momentu propadají, vedle osamělosti, až pocitu odcizení. Protože tu najednou není ten, pro koho žily, kdo jejich životu dával řád, hodnotu a užitek, pro koho se obětovaly, rozdávaly. Najednou nevědí, jak mají žít, pro koho.
Navíc často pořád myslí na děti, bojí se, že svůj život bez rodičovské péče nezvládají, případně – ještě hůř – že na rodiče děti zapomněly, že je už nepotřebují, tudíž si takové ženy-matky mohou myslet, že už jsou “zapomenuté” a “nepotřebné”. Neumějí žít samy se sebou nebo s partnerem. Neumějí žít bez dětí.
A to je problém těch lidí, kteří svoji...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům