Vidíte někdy všechno černě?
Možná si řeknete, že něco ani jinak než černě vidět nelze.
A přitom lze. Třeba i vlastní neúspěchy nebo prohry.
Je to zvláštní, ale já osobně mám raději prohry než výhry. Prohry mě vždy víc naučily.
Až když jsem prohrál, poznal jsem mnohem lépe své okolí. Až když jsem prohrál, zůstali se mnou jen skuteční přátelé. Až když jsem prohrál, zjistil jsem, čeho jsem v životě schopen.
Proto si svým způsobem vážím těžkých chvil. Už od dětství si vedu zápisník těch nejtěžších. Když je mi teskno, otevřu ho a čtu. Saju z těch špatných vzpomínek dobrou energii, protože si připomínám, co náročného jsem tehdy překonal. Dávají mi, pro někoho paradoxně, sílu a pozitivní inspiraci.
Myslete na své těžké chvíle. Pokud dostanete do ruky tištěný kurz Jak nevyhořet, soustřeďte se na stránku s pracovním listem, kam právě takové události zapisujete.
A pro případ, že Vám někdy nebude dobře, Vám převyprávím 7 krátkých příběhů, které sahají až do mého dětství. Možná je to osobní čtení, ale je fér vědět víc o člověku, jehož čtete nebo posloucháte. Navíc možná pochopíte, proč mi tolik záleží na tištěných kurzech, které pomáhají všem, kdo na své problémy zůstanou v určitém momentu sami.
1. Ty se máš…
(aneb Jak správně zařadit svůj problém a přestat žehrat na to, jak špatně se mám)
Na gymnáziu byl součástí tělocviku lední hokej. Jednou jsem si poranil kotník a dostal berle. V budově školy jsem zoufale zápasil jednak se schody a jednak s taškou, která mi výstup schodištěm komplikovala. Proklínal jsem celý svět.
Mé upocené snažení sledoval shora kluk z vedlejší třídy, upoutaný na invalidní vozíček. Když jsem schodiště zdolal, přiblížil se, tašku mi vzal a trpělivě po mém boku popojížděl, než jsem prokulhal celou chodbu. Když jsem mu potom ve dveřích své třídy děkoval za pomoc, řekl s lítostí v očích: “Doufám, že se budeš brzy cítit lépe.”
Došlo mi, že já jednou berle odložím. On takové vyhlídky neměl.
2. Skutečné bohatství
(aneb Jak si urovnat životní hodnoty)
Slavil jsem osmnáctiny. Máma mi přála všechno nejlepší se slovy: “Konečně jsi dospělý.”
Pak, jako by si chtěla ověřit, jestli dospělý opravdu jsem, mi položila zdánlivě banální otázku: Co si ze všeho nejvíc v životě přeji. Vyhrkl jsem okamžitě: “Být bohatý.”
Máma mi na to nic neřekla, jen smutně pokývala hlavou a trpce se usmála.
Tehdy už docházela k lékaři, nesdílela proč a tři roky nato zemřela. Když jsem, po jejím odpojení od přístrojů, seděl na chodbě vinohradské nemocnice, to jediné, co jsem si v té chvíli přál, bylo mít mámu zpátky. Mít ještě trochu času a být s ní.
Tak jsem ne v osmnácti, ale až v jednadvaceti letech poznal, co je největším bohatstvím člověka. Že to nejsou haldy peněz, nýbrž – čas.
3. Kéž by…
(aneb Jak se stát běžcem na dlouhé tratě)
Jednou jsem přišel povečeřet do restaurace, volno bylo jen mezi dvěma obsazenými stoly. U obou seděly páry. U jednoho přibližně dvacetiletí milenci, u druhého přibližně sedmdesátiletí partneři. Zatímco jsem čekal na číšníka, postřehl jsem, že ti dvacetiletí mají oči jenom pro sebe a ti sedmdesátiletí je s úsměvem pozorují.
Starší pán pak povídá své paní: “Pamatuješ si, když jsme byli jako oni?”
A objal ji.
Ten mladík to patrně zaslechl. Pobídl totiž svou dívku, aby se ohlédla na ten starší pár, a řekl: “Nemůžu se dočkat, až budeme jako oni.”
A políbil ji.
Ten večer se v mé hlavě zrodil základ knihy 250 zákonů lásky o běžcích na dlouhé tratě v této zrychlené době.
4. Stačí jediná věc
(aneb Jak nalézt smysl života v těžkém osudu)
Jeden z mých dlouholetých největších přátel žije v Paříži a jmenuje se Melchior. Je slepý, a díky tomu vidí věci jinak. Hodně mě naučil. Zvláštní, že mi oči otevírá nevidomý, že?
S Melchiorem jsme vždy rádi chodili do Tuillerijských zahrad před Louvrem. Nejvíc jsme se vídali v době, kdy mi bylo v životě nejvíc těžko. Právě tehdy na mě Melchior měl čas. Inu, skutečný přítel.
Melchior nikdy neviděl mé svraštěné čelo, ale vycítil ho. Kladl mi potom zvláštní otázky, které vůbec s mými starostmi nesouvisely a které mě vždy rozesmály, vyvedly z úzkosti a negativních myšlenek. Proto je kladl. Třeba: “Pierre, jak vypadá krásný člověk ve tmě?”
Učil mě jinak přemýšlet o dobru v lidech a pracovat s energiemi. A nejen Melchior. Také jeho kamarád Pascal, který hraje na bubny v jedné francouzské kapele.
Pascal je podle lékařské zprávy hluchý, od narození. Podle vlastních slov opravdu neslyší, jen “někde vpovzdálí” vnímá velmi slabé basové tóny. A přes tepající pokožku cítí vibrace od bubnů, na které bije. To je vše. Na vystoupeních kapely, v níž Pascal bubnuje, to pak chodí takto: Kapelník viditelně rukou udá takt, Pascal začne bubnovat a celá kapela hraje podle něj. Pascal je celý koncert ponořen ve svém tichu, pohroužen jen do svého rytmu, na který je stoprocentně soustředěný, a kritika ho řadí mezi nejlepší amatérské bubeníky v zemi. Diváci nevěří tomu, že je hluchý.
Fascinovalo mě to. Pascalova odpověď na mou otázku, jak je možné, že je tak úspěšný v něčem, pro co zdánlivě “ztratil předpoklady”, mě naučila propadat vášni: “Pierre, i kdyby Ti osud nechal už jenom jednu poslední dovednost, nepřestaň ji dělat s radostí. Protože jedna dovednost je úplně dostatečná na to, aby v ní člověk dosáhl mistrovství a štěstí.”
5. Mít navždy smysl
(aneb Jak nebýt na světě zbytečně)
Ještě zůstanu v Paříži. Nevidomý Melchior má rád pohyb. Běhá. S asistentkou běhání.
Díky její sounáležitosti má...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům