Upřímně, mrazí mě v zádech, kdykoli mi napíšou děti.
Vybaví se mi vlastní dětství a představím si tu hráz, jakou asi v sobě musely překonat, aby se vůbec svěřily dospělému člověku, natož cizímu.
Pokaždé je to stejné: Chtějí mi věřit, ale současně se bojí mého výsměchu. Jako by je výsměch od dospělých nečekal poprvé.
Tištěný kurz Jak nevyhořet jsem adresoval především lidem, kteří mají problém, jenž je sužuje a ničí, ale nenapíšou mi. Nejčastěji pro jejich domněnku “Na mě určitě nebude mít čas…” a “Mou malicherností se nebude zabývat…” Proto k magazínu automaticky náleží přístup do uzavřené skupiny, kde je možné i anonymně sdílet svou těžkost a dostat odpověď.
Co se děje uvnitř
Když mi bylo dvacet, sám jsem stál na mostě a chtěl ukončit život. Kvůli malichernosti (z dnešního pohledu). Ale tehdy to pro mě byl fatální problém, událost, která bolela, nešla vrátit ani změnit. A já tu bolest neuměl už dál snést. Myslel jsem, že řešení není. Bylo, jen já ho neviděl.
A tuto svou dávnou bolest jsem si oživil, když jsem jedno ráno v pražské kanceláři roztáhl závěsy, abych se nadechl výhledu na Národní muzeum, a v tu chvíli první sluneční paprsky ozářily můj stůl a dopisní obálku. Kdo se dnes může psát a posílat s dopisem, když existují e-maily? napadalo mě, když jsem rozevřel papír a viděl písmo dítěte. Četl jsem a s každou další řádkou se mi prohlubovala “mračivka”, ta vráska, kterou máme mezi očima. Uvedu jen 7 pasáží:
- “Každý den mi připadá jako past. Moje tělo se mění, ale všechno kolem něj se opakuje zas a znovu. Můj život je složen z toho, co MUSÍM dělat, ne z toho, co CHCI dělat. Den za dnem mařím s lidmi, s nimiž MUSÍM být, paradoxně nejčastěji s teenagery, kteří se cítí stejně mizerně jako já.”
- “Výsledkem je, že můj nejčastější pocit je: NECHCI. Už roky nechci vstávat z postele. Už roky nechci jít do školy. Už roky nechci, nechci, nechci nic. Nevybavuji si vlastně skoro nic, o čem by šlo říct, že to chci. Snad kromě spánku. To je jediné období, kdy necítím žádný stres, zklamání, očekávání. Jedině, když spím, ničeho se nemusím bát.”
- “Utíkám před tímhle životem do jiného světa. Sleduji YouTube, Instagram, nesmyslná videa, a to zas a znovu, snažím se zapomenout na své myšlenky. Rodiče na mě kvůli tomu řvou, řvou i kvůli mému pokoji. Ano, mám v něm nepořádek, ale přesně tak to mám i v sobě. A neptejte se mě proč. Já nevím. Já nevím, odkud ty pocity vycházejí.”
- “Občas poškozuji věci, ničím je. Protože mi pak jsou blízké, cítím se stejně poškozeně a zničeně. Nedivím se kamarádům, kteří poškozují sebe.”
- “Nejhorší je, pane Casanovo, že takhle to vždycky nebylo. Když si prohlížím své staré fotky z raného dětství, vidím malé dítě, které je v každém okamžiku šťastné. Malé dítě, které tak rádo tančí, zpívá, nevadí mu být hloupé, kašle na to, co si o něm druzí myslí. Jenže teď cítím, že to malé dítě ve mně je mrtvé…”
- “Bojím se, že Vám moje psaní nedá smysl. Že ho vyhodíte a mě odsoudíte. Nebudete první. Já Vás ale přesto prosím, naslouchejte mi, nelamte nade mnou hůl, nepohrdejte mnou, protože tohle všechno už dávno dělám já se sebou. A mně moc chybí někdo, kdo je silnější než já.”
- “Čtu Vaše internetové články tiše, nikdy jsem žádný nekomentoval. Potřeboval bych, abyste byl mým rodičem, protože já mám pocit, že žádné rodiče nemám. Nemají se mnou trpělivost, nesnaží se mi porozumět, nedokážou mě přijmout. Jenom na mě řvou a nepochopí, že když já křiknu, že je nenávidím, na oplátku potřebuji slyšet, že oni mě milují.”
Listovní psaní dostávám jen vzácně. Prohlédl jsem obálku, ani neměla poštovní známku. “Kdo to přinesl?” zeptal jsem se asistentky. “Takový… kluk. Přinesl to včera večer osobně.”
Osobně? V obálce? Proč nepoužil e-mail? Nedůvěřuje snad z nějakého důvodu elektronické poště? Už se snad přesvědčil, že to nemusí být bezpečný způsob svěřování, jestliže někdo u něj doma má přístup do jeho počítače? A proč šetřil na známce? Vycházelo mi z toho jediné: Co když pisatel odešel z domova? Pak nemá přístup k počítači, penězům, možná ani k telefonu. Ale jak mu mohu odpovědět, když žádný kontakt nezanechal?
Každý si zaslouží šanci
Hodil jsem na sebe kabát a seběhl ven před budovu. Někde tady musí být – on, jeho oči. Stranou, krytý keři, někdo skutečně seděl. Za chvíli ne sám. Seděli jsme tam oba. A dlouho.
Nemluvil jsem. Pořád jsem naslouchal. Jako mně v mých dvaceti letech o generaci starší muž, který šel náhodou kolem (popisuji to v knize Sami). Naslouchal jsem nejen tomu, co mi chlapec říká, ale hlavně chci vždy pochopit to, co dospívající děti NEříkají. Co v sobě nosí za rány, o nichž nikdo neví, a tudíž ani nikdo nemá ponětí, jak moc tyto rány bolí a krvácejí. Sám si to ze svého dospívání pamatuji. To, co jsem tolik potřeboval zodpovědět anebo odstranit ze svého myšlení, ale nevěděl jsem jak, jak to dospělému říct, “jak se to správně...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům