Žena mi už nerozumí. (Ty ano.)
Nejsem doma šťastný. (S Tebou ano.)
Ženu už nemiluji. (K Tobě jsem ale otevřený.)
Tři statisticky nejčastější věty, které v posluchačce vyvolávají pocit: To je moje šance. To je muž, na kterého jsem možná celý život čekala. Všechno přišlo ve správný čas. Kvůli mně totiž definitivně spálí mosty.
Ty tři věty ovlivňují hormonální pochody v člověku. Dokážou navodit zamilovanost. Zastínit rozum, který si nepoloží tu jedinou otázku, kterou by si položit měl: Co když to není pravda? Co když to slova jsou jen šalba a klam? Co když někteří lidé říkají určité věty proto, aby pak dostali to, co chtějí, zvláště když vědí, že některým protějškům stačí jenom slyšet to, co chtějí?
Potkat Tě tak dřív.
Tobě bych obětoval všechno.
Proč spolu nemůžeme být?
Tři věty, které si přímo říkají o přepsání na: Co když má smysl, že jsme se potkali právě teď? Proč bych Ti nemohl obětovat všechno touto chvíli počínaje? Proč bychom spolu nemohli být už napořád?
I tak se dá v posluchačce vytvořit dojem: On mě miluje! On mě potřebuje! Jen – nesmím ho ztratit! Musím být chápavá, trpělivá, počkat!
A právě tak začíná čekání. Někdy velmi dlouhé. Někdy doslova nekonečné. To, co mělo být snadné, se totiž “začne zadrhávat”. Alespoň tak to muž interpretuje. Psychologie této hře říká čekání na Godota.
Čekání na někoho, kdo nikdy nepřijde
Když jsem vytvářel tištěný kurz Jak nevyhořet, měl jsem před očima všechny ty situace, kdy člověk vkládá veškeré své úsilí do něčeho, na čem mu záleží, ale co se přesto dlouhodobě nedaří. Všechno palivo obětuje a žádné mu nezbude. Všechno totiž vyhoří. Ten člověk především.
Ženy, které potkaly Godota, jsou schopny zanevřít na vztahy, proklínat samy sebe, vyčítat si, jak mohly být tak hloupé. To v lepším případě. V horším případě ztratí celý svůj život čekáním na někoho, kdo nakonec vůbec nepřijde – a ani neměl v úmyslu přijít.
Čekání na Godota je totiž slavná divadelní hra Samuela Becketta, ve které dva tuláci na jevišti, a s nimi celé hlediště, čekají od začátku do konce představení na hlavní postavu, která se vůbec nedostaví. V divadle je to snad úsměvné, ale v životě tragické. Čas totiž pořád běží a u žen ještě trochu jinak.
V uzavřené skupině, kde i anonymně sdílíte svá trápení, se s případy čekání žen na Godota setkávám tak často, že tomuto problému musím věnovat samostatný klubový článek. Jak to, že ženy v takovém případě “zrazuje intuice”? Proč nerozpoznají, že je zadaní/ženatí muži nemilují a nepreferují tak, jak se snaží namluvit svými slovy? Co vůbec dělat, když srdce takovému slibu podlehne, ba propadne?
Pojďme si to objasnit bod za bodem.
Zrod kostičky
“To je kost!” řekne pochvalně muž. Ocení tak pohlednou nebo jinak zajímavou ženu. Není důležité, že je zadaný. Všimne si především ODLIŠNOSTI cizí ženy – která je NĚČÍM JINÁ než jeho partnerka/manželka. Přesněji: Je něčím NOVÁ.
V psychologii se pro druh zadaných/ženatých mužů, kteří si výrazně všímají odlišnosti cizích žen, vžil pojem lovci. Vyhledávají kořist. Chtějí něco zajímavého, výživného, nového “do sbírky”. Ulovit to a jít zase dál. Podstatou lovců je lov, ne chov. Tím se lovci z psychologického hlediska odlišují od farmářů.
Vyloženo na příkladu skutečných lovců a farmářů zvěře: Lovec uloví, oddělí kůži nebo trofej a oběť nechá ležet. Farmář se naproti tomu o získaný kus začne starat.
Pro oba je jejich způsob přístupu ke zvěři naplněním a potřebou. Vysvětleno například na ovci a vlně:
- Lovec, chce-li vlnu, ovci zařízne a mrtvou ostříhá. Získá tak vlnu. Jednorázově.
- Farmář, chce-li vlnu, o ovci pečuje a živou stříhá. Získává tak vlnu pravidelně.
- Z toho plyne, že lovec, chce-li “stále novou vlnu”, musí hledat “stále nové ovce”, zatímco farmář, chce-li vlnu, se byť o jedinou ovci stará co nejdéle může. (Více o rozdílech mezi lovci a farmáři v mezilidských vztazích pojednávám v knize o vztahové karmě Cítit rozumem, myslet srdcem).
I z farmářů se ovšem mohou stát lovci. Nejčastější důvody: stereotyp v dlouhodobém vztahu, nuda, touha po nějaké změně, krize středního věku, opotřebování materiálu. (Více se předcházení, potažmo řešení těchto problémů věnuji v knize JáMy spřízněných duší.)
Statisticky nejvíce vévodí stereotyp. Vychází ze zevšednění a zvyku. Muž se přejí dlouhodobého vztahu s jednou ženou podobně jako každodenně podávaného stejného guláše (viz syndrom neviditelného člověka v knize JáMy spřízněných duší.) Hned za stereotypem figuruje krize středního věku. Ta je naopak o odmítání zvyku. Ten, kdo si uvědomuje své stárnutí, nehodlá přijmout, že už nikdy “nebude mít mladou holku”. Jeho ego se snaží zadržet čas, což partnerka takového muže obvykle pozná na prudké změně návyků – překotný sport, výrazně jiné oblékání a chování, zevlování na seznamkách, nápadné flirtování a vůbec hraní si s ohněm. Možná změna práce, ochladnutí v partnerském vztahu, jakýkoli útěk ze svěrací kazajky stereotypu.
Ve všech případech hraje rozhodující roli mužův pohled nedostatku. Všechno kolem sebe i ve svém vlastním životě začíná hodnotit negativně – tedy úhlem toho, co mu schází, co mu (na ženě) vadí, co není dost dobré. Dlouhodobá partnerka je optikou nedostatku “okoukaná”, sex “nezajímavý”, “vytratila se jiskra”, vztah chápe jen z hlediska “provozních starostí” a péče o děti. Nemá motivaci v tomto stále stejném směru pokračovat. A vtom takový rozebraný muž potká JINOU ženu, doslova, ve všem. Má jiné vlasy, jinou postavu, jinak voní, všechno je s ní jiné. Hlavně život.
Problém nastává ve chvíli, kdy mu tato JINÁ žena naznačí, že zadaného/ženatého nechce. Takový muž přirozeně začne lhát. “Nejsem ženatý”, anebo “Nejsem tak úplně ženatý”, anebo “Vlastně se rozvádím.” Řekne cokoli, jen aby “kost” získal. Většinou ani nedomýšlí, co bude zítra. A kolik budoucí bolesti sobě nebo druhým právě začal vytvářet.
Zrod Godota
Je to zpočátku vysněný vztah. Muž si ho přál a také si ho užívá. I kostička. Je hýčkaná, cítí se milovaná jako nikdy, a pokud ví o manželském (“rozvodovém”) stavu svého protějšku, někdy ji i svým způsobem naplňuje fakt, že je tímto mužem “preferovaná”, upřednostněná před jinou ženou. Cítí se jako vítězka. Konečně!
Bystrý Godot toho začne využívat. Kupuje si svou milenku dárky a hezkými slovy. A stále více si v čase uvědomuje, že není zdravé cesty ven. Pokud jeho domácí partnerka/manželka, potažmo společné děti fakticky neubližují (hovořím o FAKTECH, ne o lžích pro milenku), nemá ze svého domácího vztahu žádný reálný důvod odejít.
Fatálním omylem milenky je myslet si, že když ona sama muži neubližuje a je jím preferována, znamená to, že bude mít přednost navždy a že on nebude mít nikdy důvod od ní odejít. Jenže ve stejné pozici přece byla kdysi i mužova domácí partnerka/manželka. A i u ní důvod (pocitový) nastal. Tím důvodem je totiž čas.
Muž, který se v nějaké době naučil vnímat své nejbližší okolí pohledem stereotypu a nedostatku, může přirozeně časem vnímat přejedení i milenkou. Ano, i ona časem přestává být nová. Časem je naopak obnošená až zašlá. A tím víc muž může začít váhat. Proč by měnil jednu obnošenou ženu za jinou?
V takovém rozpoložení se začne rodit ryzí a bytostný Godot – lhář, který už přemýšlí jen o tom, jak se milenky bezbolestně zbavit.
Problém okoukané/okousané kostičky
Proto se v psychologickém žargonu používá pro Godotovu milenku pojem kostička. Zpočátku je totiž jen okouKaná. Časem se stává okouSanou.
Zatímco četné milenky si myslí, že čím déle čekají na Godotovo rozhodnutí, tedy čím déle s Godotem jsou, tím pravděpodobnější je, že on se rozhodne pro ně, Godotova logika je právě opačná. Čas je totiž hlavním rizikem pro jakýkoli dlouhodobý vztah. Člověk je z hlediska své přirozenosti vysoce adaptabilní bytost. Časem si zvykne téměř na cokoli. Čas vytváří syndrom neviditelného, protože okoukaného člověka. Čas ovšem vytváří i strategii okousanosti. Rozdíl?
- Okoukání vzniká v mysli. Godot o okoukanosti ženy nemluví, ale uvědomuje si to. Už není tak jiná, výjimečná. Už je jen další z mnoha.
- Okousání přichází s řečmi. Godot, který se svým způsobem chce okoukané ženy zbavit, ji začne provokovat, trýznit. Vytváří v ní výčitky, pocity provinilosti a méněcennosti. “S Tebou je to už stejně špatné jako doma!” Nezřídka se snaží vyvolat hádku, která milenku přinutí “udělat chybu”. Vrazit mu facku. Zareagovat emotivními slovy. Dát muži jakoukoli “záminku k odchodu”.
Právě to Godot chce. Získat důvod, pochopitelný i pro milenku, aby se jí zbavil. Nikdy však neřekne, že skutečným důvodem pro změnu jeho jednání je to, že ona “ohrožuje jeho rodinu”.
Fakta: Více než jen ztracené roky
Čím déle kostička věří, že se nakonec dočká svého...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům