Kdo četl mou knihu Čtyři prány štěstí, ví, jakou změnu v mém životě znamenalo setkání s dalajlamou. I co mi odpověděl, když jsem se zeptal, co mám dělat, když se necítím šťastný.

“Začněte být vděčný.”

Nechápal jsem to. Jak mohu být za něco vděčný, když nejsem šťastný?

Usmál se. “Patrně si myslíte, že musíte být v životě šťastný, abyste mohl být za něco vděčný.”

Přikývl jsem.

“Ve skutečnosti,” pravil, “je to naopak. Člověk se potřebuje naučit být nejprve vděčný, aby mohl být v životě šťastný. Potřebuje se naučit oceňovat to, co už má, ne chtít pořád víc.”

Vyprávěl pak, že ho v dětství zaujala jedna kniha. Kniha o historii lodí. A v ní věta, že až do středověku se stavěly lodě vesměs ze dřeva. Nápad využít ke stavbě lodí například železo byl tehdy zapuzen hned v zárodku. Doboví stavitelé relativně logicky namítali, že i železný hřebík se přece potopí, co teprve loď? Zatímco dřevo plave.

„Z čeho jiného by tak měla být loď než ze dřeva, když potřebuje plavat?“ tlumočil dalajlama racionální otázku. Přitom pozdější lodě začaly být i ocelové.

Malého zvídavého dalajlamu prý zajímalo jedno: „Jak se mohl najít člověk, který letitou pravdu o výhradně dřevěných lodích zpochybnil?“

A v knize našel výpověď tohoto úspěšného konstruktéra, kterou jsem si zapamatoval i pro vlastní život. Dalajlama řekl: „Protože ten člověk nepřemýšlel, PROČ by se nějaký materiál měl POTOPIT, ale JAK by mohl PLAVAT.“

Jak to udělat, abys to zvládl

Tu přednášku jsem navštívil v době, kdy jsem procházel zrovna nejtěžším obdobím v životě (psal jsem o něm na konci knihy Sami). A tehdy mi pomohla ta souvislost s loděmi.

Pochopil jsem, že Archimédův zákon může fungovat i v životě: I člověk ponořený do těžkostí může být nadlehčován silou, spočívající právě v tíze, respektive objemu těžkostí. Jinak řečeno: Když si uvědomíte, co náročného, ba téměř nemožného zvládáte nebo překonáváte, neoslabuje Vás to, ale posiluje. Už vědomí, čemu čelíte, a stále se držíte, zvyšuje odolnost a sebevědomí člověka. Dalajlama říkal: „Připomínejte si, že objektivně nezáleží na tíži události nebo okolnosti, kterou momentálně nesete na zádech, ale na tom, kolik subjektivně dokážete ustát a překonat. Tak jako u překážkového běžce není důležité, jak vysoká je překážka, ale jak vysoko sám vyskočí. Úspěch člověka, tak jako lodi, nespočívá v otázce, co ho potopí, ale co ho udrží na hladině.“

Myslel jsem na to i při tvorbě tištěného kurzu Jak nevyhořet. Kdy investujete spoustu energie a úsilí do cíle, který se nedaří naplnit – ať jde o zdraví, kariéru nebo třeba vztahy. A kdy je tak snadné vyhořet a prostě to vzdát. Přitom, jak říká dalajlama, není důležité, jak velké těžkosti čelíte, jestliže sami dokážete být silnější než ta těžkost – a unesete ji. Udržet naději, neztrácet soustředění a pokračovat v tom, co pro nás má smysl, k tomu pomáhají i tři jednoduchá dalajlamova uvědomění:

1. Život Ti nikdy nedává to, co chceš, ale to, co potřebuješ.
2. Když (například do vztahu) dáváš maximum a pořád zpátky nedostáváš to, o čem si myslíš, že si to zasloužíš, nemusí to znamenat, že si to nezasloužíš, ale že si zasloužíš mnohem víc.
3. Život Tě upozorňuje na to, kam se máš dívat, ale už Ti neříká, co máš vidět. To musíš poznat sám.

Dalajlama apeloval hlavně na tři pomocníky – Čas, Odstup a Nadhled. Zpětně totiž člověku umožňují chápat prožité náročné lekce a děkovat za ně, ačkoli je zpočátku můžeme vyhodnocovat negativně: ptát se, proč nás potkaly, dokud nevidíme, jak nás ve skutečnosti posílily nebo poučily. A přidal sedm posilujících rovin vděčnosti, které člověku pomáhají obnovit důvěru v život, v sebe, v budoucnost, ve vlastní kroky, ve změnu, zkrátka i ve tmě najít zárodek světla a potlačit skeptické myšlenky. Je to sedm děkuji, na která v těžkých chvílích zapomínáme, a přitom je to škoda. Protože i v těžkých chvílích je kupodivu za co poděkovat. Například:

1. Děkuji za přesměrování…

Jdeme nějakým směrem. Naprosto věříme, že je správný. Vtom bum!

Jako když máme šátek na očích a vrazíme čelem do stromu v lese. A musíme udělat změnu.

Prohra! – napadne nás. Přitom když momentálně nedostáváme to, co očekáváme, neznamená to ještě, že se k tomu neposouváme. Někdy jsme prostě jen jako účastník telefonního hovoru, který potřebuje být přesměrován na jiné číslo. Na lepší.

Proto buďme trpěliví a pozitivní. A nechme se s důvěrou posunout dál.

2. Děkuji za odvahu, kterou v sobě teď mohu nalézt…

Proklínáme dno, tak jsme hloupí. Zapomínáme, že nikdy sebe ani druhé nepoznáme tak dobře jako v těžkých časech. Právě tehdy v sobě nalézáme přednosti, které jsme do té doby nikdy nepotřebovali. Všichni je máme, díky nim těžké časy zvládáme, učíme se je ustát, překonat. Minutu za minutou, den za dnem.

V první řadě odvahu. Odvaha neznamená sílu jít dál. Odvaha znamená jít dál, i když na to – jak si myslíme – nemáme dost síly. Máme. Vždycky ano.

Toto je video jako ze života (ukázka z filmu Vzepřít se obrům):

Odvaha říká, že vůbec nezáleží na tom, jak pomalu jdeme. Hlavní je, že nezůstaneme stát na místě. A na místě nezůstáváme proto, že stát je nesnesitelné. Když totiž...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům