“Nedělej to, nepovede se Ti to.”
“Nepovedlo se Ti to, tak na to už kašli. Smiř se s tím, že to nedokážeš.”
“Nesnaž se o nic nového, hraj život na jistotu.”
Už dlouho je to součást Tvého myšlení. A když Tě bude zajímat, jak dlouho, a ponoříš se do minulosti, zjistíš, že tohle máš v sobě už od dětství. Ba že taková slova občas probleskla od rodičů. Někdo říká: “Zdědil jsem takové myšlení.” Ale to neví, co říká. Myšlení nemůžeme zdědit. Myšlení můžeme jen duplikovat: tak, že převezmeme rodičovské vzorce. Avšak ne že bychom chtěli. Rodiče nám opakovaným vyslovováním takových vět vytvoří v hlavě synapsi (viz nedělní živé vysílání Jak změnit člověka) mezi Neúspěch a Rezignace. Vznikne návyk. Ačkoli nablízku už nejsou, jimi vytvořená synapse v našem mozku zůstává.
Stačí mít skeptické rodiče. Kteří od svých rodičů převzali nevěření v úspěch, lásku, bohatství nebo štěstí. Není to jejich záměr, naopak mohou svým dětem chtít předat to nejlepší, čemu je život naučil. “Hraj na jistotu.” To znamená: “Nevybočuj. A když se někdo bude zlobit, omluv se, přikrč se, ustup.” A tak člověk (například) hraje na jistotu. V práci, osobním vztahu, ve sportu – všude, kde by i v jádru chtěl víc, ale naučil se jedno: Když život nenaplňuje Tvá očekávání, sniž je. Snížíš tak pravděpodobnost zklamání.
A tak se mi na Setkání hlásí i ti, kteří by chtěli v životě víc, ale vlastní hlava je vždy zabrzdí, zpochybní, odradí. Mohou mít vztah, ve kterém se trápí, ve kterém jsou zneužíváni, o kterém vědí, že nemá budoucnost, ale nedokážou z něj odejít. “Hraj na jistotu. Třeba už lepší vztah nepotkáš. Holt nejsi člověk stvořený pro štěstí, snad v příštím životě.”
Nenávidím tyto lži, které lidé často prohlédnou, až když je pozdě. I proto vznikla kniha L.E.Ž. a na ni navázaná čtveřice Setkání, při kterých máme šanci se osobně potkat a tváří v tvář probrat cestu z Vašeho trápení – pokud chcete a přijdete. (Ale možná Vám hlava už teď říká: “Nechoď tam. Určitě Ti to nepomůže. Už nic Ti nikdy nepomůže.”)
Bázlivost, submisivnost, neochota řešit problémy, projevovat city, nekomunikativnost – to všechno může být předávané v rodinách i celé generace. Co bylo normální pro rodiče, může být posléze normální i pro děti. Vzorce myšlení a chování po rodičích jsou jedním z nejčastějších důvodů úzkostí, depresí a strachů. Lidé totiž stojí “sami proti sobě”: nepřítele, který je oslabuje, mají uvnitř a oni netuší, jak ho porazit. Tak se rodí “samolži”, téma 9. kapitoly mé knihy L.E.Ž.
Protože však v uzavřené skupině, kde i anonymně sdílíte své těžkosti a trápení, často zmiňujete různé odstíny “samolží”, vytvářených sebedestruktivními synapsemi v mozku, ukažme si, jak můžeme rodičovské vzorce postupně přepsat až úplně opustit. Chcete?
Pojďme si to objasnit bod za bodem.
Praskací případ
Uvedu konkrétní příběh z uzavřené skupině. Markéta mi dala svolení ho v rámci skupiny publikovat.
Psychologové takovým případům říkají praskací. Když je totiž někomu vyprávíte, záhy se ozve „prask“ – to nad Vámi nezainteresovaný posluchač zlomí hůl. Problém je, když tak činíte i sami nad sebou. Jako Markéta.
Pár dat: Má před padesátkou. Třicet let s jedním mužem. Třicet let snažení o to, aby pro něj byla důležitá. Podstrojování, obstarávání, zájem, to všechno probíhá z její strany. Z jeho strany nic. On už nestojí ani o komunikaci. Když se Markéta postaví před televizi, zda by si jí alespoň dnes všiml, slyší: „Uhni!“; když se k němu snaží přivinout v posteli, slyší: „Odpal!“; když chce cokoli probrat, s čímkoli se svěřit, o cokoli požádat, slyší: „Nezájem.“ Nevztah. Jako by byla průsvitná a neexistovala.
Jak dlouho to trvá? Markéta řekne: „Asi dvacet let. Ale není to stejné. Spíše je to pořád horší.“ Markéta se už dvacet let cítí zbytečná, nedoceněná, a tak se snaží různými způsoby o to, aby si jí manžel konečně všiml. Neúspěšně. A tak je nešťastná.
Navrhnete jí: “A co odejít?” To ale pro Markétu není varianta. Nemá na to sebevědomí. Jak by ho ostatně mohla mít, když jí dvacet let nejbližší člověk dává najevo, že neexistuje? “Navíc už jsem stará,” vysvětluje Markéta. Jenže názor, že je „pozdě na odchod“, má Markéta už od svých třiceti let. “Protože mám vrásky, celulitidu… Kdo by mě chtěl?“ dodává. A teď považte, že těch vrásek vidí v obličeji s každým dalším dnem víc? Jestliže neodešla včera, jak by mohla dnes? A co teprve zítra?
Maminčin vzorec
Markéta sama sobě nerozuměla. Cítila se jako ve vězení. Potřebovala si však uvědomit, že to vězení má jen ve své hlavě. A otázka byla proč.
Když se, tak jako to dělám při Setkání, Markéta vnořila do své minulosti, našla příčinu. Najednou hovořila o chování své maminky, která od agresivního manžela také neodešla, protože “by to Markétce nemohla udělat“. Ano, její maminka chtěla mít úplnou rodinu, aby Markétka mohla být šťastná. Jenže Markétka nebyla šťastná. Žila v krajně toxickém prostředí s notorickým alkoholikem a tyranem. A to prostředí jí ovlivnilo mozkové synapse. Jako by jí maminka chtěla ukázat, “co všechno má žena ve vztahu snášet” a že “údělem ženy je trpět s ohnutou páteří”.
“S tím, Markétko, nejde nic dělat. To víš, muži,” slýchala v dětství. “Žena nemůže odejít. Nemůže rozbít rodinu.”
Thomasův teorém
Markéta si neměla komu vylít srdíčko. Její sebelítostivé řeči už nikdo z okolí nechtěl poslouchat. Poztrácela kamarádky. Všechny nad ní zlomily hůl. “Můžeš si za to sama, nemáš s ním být.” Tak černo-bíle snadné to pro ně bylo. Jenže nerozuměly příčině.
Psychologie zná pojem Thomasův teorém. Ten říká, že pokud je nějaké přesvědčení myslí daného člověka definováno jako reálné, tak se reálným stává bez ohledu na to, že reálným nikdy nebylo. Objasním to: Začne-li student být přesvědčen, že nesloží zkoušku, byť látku umí, je schopen si stresovou reakcí přivodit tak silnou úzkost, že v panice a roztěkání zkoušku nesloží – ve své hlavě si sám vytvoří natolik destruktivní prostředí, že nebude schopen pozitivního, konstruktivního, racionálního úsudku a kreativity. Ochromí svou paměť a prožije zkoušku v křeči, jako had, na kterého dupnete, a on strne.
Markéta sama sebe přesvědčila, že lepšího muže beztak nepotká. Že je všechno možná její chyba. Že musí něco změnit na sobě. A částečně měla pravdu. Potřebovala totiž opustit svůj způsob maminčina myšlení a chování, jestliže ji dovedl k naprostému neštěstí.
Přeprat sebe
Rád, i při Setkání, uvádím příklad dvou bratrů, kteří měli za otce alkoholika. Potkají se po čase a ptají se, jak se ten druhý má. “Ale, jsem alkoholik; co jiného ze mě mohlo vyrůst, když jsem měl za otce alkoholika?” A ten druhý se podiví: “To já jsem abstinent; co jiného ze mě mohlo vyrůst, když jsem měl za otce alkoholika?”
Náš život nevytváří to, co se nám děje, ale jak s tím naložíme ve své vlastní mysli. Zda pasivně přijmeme rodičovský vzorec, nebo ho aktivně odmítáme, protože se nám příčí – víme, že nás přivádí k neštěstí. A možná přiváděl už našeho rodiče.
Co tedy můžeme udělat pro přepsání svých rodičovských vzorců, pro přespojování svých mozkových synapsí (znovu odkazuji na nedělní živé vysílání Jak změnit člověka).
Toto je pět nejúčinnějších kroků:
1. krok: Uč se od svých stínů
Naším hlavním problémem je Thomasův teorém, tedy způsob myšlení, který nás přímo vhání do problému, jaký si v hlavě vytváříme. Co s ním?
Thomasův teorém byl definován americkým sociologem W. I. Thomasem, ale jeho podstatu už v sedmnáctém století vyjádřil biskup Bossuet. Při své obraně ortodoxního katolictví varoval, že pokud je nějaká situace lidmi považována za reálnou, stává se reálnou ve svých důsledcích – a proto je podle něj potřeba pracovat na víře člověka v dobré konce.
Jinými slovy: První krok spočívá v připuštění, že pokud si například odchod partnera označíme za ohrožení vlastní existence (neuživím se, nikoho jiného si už nenajdu, budu čelit nezájmu), pak se tato domněnka stane pravdou, protože pod dojmem sebepřesvědčení rezignujeme.
Problém lidí, kteří neodcházejí ze špatných vztahů, není v odchodu samotném. Není v tom, že by odchod OBJEKTIVNĚ nebyl správnou volbou, ale v tom, že pro ně SUBJEKTIVNĚ je špatnou volbou. Proto se bojí odejít. Člověk bohužel není schopen se rozdvojit a souběžně ve špatném vztahu zůstat a zároveň z něj odejít, aby měl srovnání. Je-li ochromen strachem, respektive pokud je v člověku vyvolán strach působením agresivního partnera, pak strach za tuto osobu rozhoduje. Bojím-li se partnera, pak se patrně budu bát i kohokoli jiného. Nevěřím-li tomu, že se můj partner zlepší, pak patrně nebudu věřit ani v to, že by kdokoli jiný mohl být lepší.
Ano, je to iracionální. Ale o tom jsou negativní emoce. Nedokážou přinést pozitivní život.
Jak ukazuji při Setkáních, jednou z účinných technik obratu myšlení je metoda v žargonu nazývaná Kontranásvit či také Násvit opačným světlem. Alespoň ve zkratce ji popíšu:
- Vychází z tohoto...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům