Pamatujete si na den, který Vám pozitivně změnil život?
Už jste poznali, že na to stačí jeden jediný okamžik?
Říkáte tomu pak “náhoda”, ačkoli to byl jen první dílek nové životní skládačky, kterou vytváříte doteď?
Když při Setkáních tváří v tvář řešíme Vaše problémy a ukazujeme si cestu ke světlu i z té nejhlubší tmy, občas vyprávím o svém změnovém dni. Pro pochopení následujících doporučení je důležitý. Zkrátím ho:
Bylo mi patnáct. To ráno se mi vůbec nechtělo do školy. Bylo úterý, vyučování už od sedmi a do pozdního odpoledne. Odbíjelo teprve šest hodin a já ve čtvrtém patře sídlištního paneláku přivolal výtah. Když zastavil, udivilo mě, KDO je uvnitř. Soused shora – v čelence a sportovní soupravě. Úsměv od ucha k uchu, radost ve tváři. Zatímco já byl naštvaný na celý svět.
„Vy jdete běhat?“ ohrnul jsem trpce ret. „Vždyť venku prší.“
Radostně přikývl. „Právě proto jdu běhat. Proto, že prší.“
Blázen, napadlo mě. Ale on ke mně sklonil hlavu a řekl mi nezapomenutelnou větu: „Zkus někdy udělat něco PRÁVĚ PROTO, že je to NEPOHODLNÉ.“
Za pár týdnů skončila škola a já si stoupl na výpadovku z města, s batohem. Stopem jsem za prázdniny roku 1990 projel skrze Západ až k moři v Saint Tropez, na Azurové pobřeží. Neměl jsem ani halíř, spal jsem leckde, v jakémkoli počasí. Bylo to šílené i krásné. Dodnes na to vzpomínám. Poznal jsem, co je překonat zónu pohodlí a posouvat limity děláním PRÁVĚ toho, co je NEPOHODLNÉ.
Když jsem pro všechny z vás, kteří podléhají skepsi v dočasné tmě, vytvářel tištěný kurz Jak nevyhořet, uvedl jsem psychologické metody, které mně v životě pomohly a mohou pomoci i Vám – k tomu, abyste jednou i na to období, které nyní načnete, vzpomínali s láskou a obdivem k sobě, stejně jako já na léto 1990.
Vnímejme život jako posilovnu
Před několika dny jsem pro Vás sepsal 21 výzev pro 21 dní, které změní člověku život. Proč jsem to dělal? Abyste začali mít život rádi. On pak totiž začne mít rád Vás. Jak je to možné?
Jakmile Vám přestane vadit, že žádný sen se neplní pouhým mávnutím ruky a pasivním čekáním a že na žádný vrchol nejde dojít po vrstevnici, nýbrž je nutné podstoupit nějakou námahu a stoupat, přestanou pro Vás existovat nezvládnutelné cíle. Pochopíte, kolik překážek a bloků má člověk ve vlastní hlavě. A jak důležité je udělat právě to, čeho se bojíme nebo do čeho se nám nechce. Protože Vám to dá energii, odměnu za Vaše sebepřemáhání.
Při Setkáních opakuji: Život není ráj, ale posilovna, kde nám stojí v cestě činky a překážky. Nemají nám ublížit, oslabit nás, ale naopak nás učí zesilovat. Síla v člověku se totiž nerodí ve snadných chvílích, ale právě tehdy, když dostává zabrat. Nebo také: Když POTŘEBUJE zabrat. Kdy to je? Poznáme to podle sedmi znamení. Neuvidíme je kolem sebe, nýbrž navnímáme je přímo v sobě, na svých pocitech, domněnkách a falešných přesvědčeních.
Pamatujme: Ta znamení se tváří, jako by nás měla znejistět. Ve skutečnosti nás chtějí prověřit, posunout k lepší verzi vlastní Já – k silnější a zdatnější, a to ať jde o odolnější tělo, srdce, mysl.
1. znamení: Stále častěji nás napadá, že nejsme dost dobří
Představte si, že bychom se zkusili vůbec neomezovat myšlenkami, co dokážeme a nedokážeme, co pro nás možné je, a co není. Že bychom si docela obyčejně zkusili věřit. Co bychom zjistili? Že víra není myšlenka ovládaná myslí. Víra je myšlenka ovládající mysl.
Nikdy nenastane vhodný čas zkusit to, v co nevěříme. A pokud si věříme, žádný čas není vhodnější než teď. Jsme nejstarší, tedy nejzkušenější, jací jsme kdy byli. A nejmladší, jací kdy budeme. Jestliže chceme čekat na moment, až budeme vůbec nejzkušenější, jak je v životě možné, musíme si počkat do poslední sekundy před smrtí.
V této chvíli jsme přesně tak dobří, jak můžeme být. Přesně tak dobří, za jaké se považujeme. Co kdybychom dnes uvěřili, že jsme dost silní, odvážní a zkušení na to, abychom udělali jeden malý posun, na který stačíme?
Je to maličkost, ale my se pohneme. V okamžiku, kdy jsme mysleli, že to už nepůjde.
Ale ono to jde. Vždycky.
2. znamení: Stále více času ztrácíme naplňováním očekávání jiných
Všichni máme stejně času. 24 hodin denně. Není pravda, že někdo má málo času. Pouze ho ztrácí lidmi a aktivitami, kterým se už dávno věnovat neměl.
Jen se rozhlédněte a počítejte, kolik lidí žije život podle svého přání. A to jsme ve svobodné zemi. Většina lidí žije proto, aby naplňovala očekávání někoho jiného. Někdo v práci, někdo v rodině, někdo ve vztahu s přáteli. Když si sepíšeme, co je pro nás v životě důležité (své hodnoty), a porovnáme to s každodenním harmonogramem, pak se ptám, kde je ten odpočinek, masáže, čtení dobrodružných knížek, učení jazyků, jakékoli jiné makání na sobě, o kterém pořád jen sníme? Kde jsou činy?
A hlavně: Kde je náš život? Kolik času věnujeme tomu, co chceme opravdu my?
Rodiče nám většinou slibovali velkou budoucnost, když budeme poslouchat. A tak jsme je poslouchali. Učitelé nám slibovali skvělé uplatnění v životě, když se budeme učit. A tak jsme se učili. Zaměstnavatel nám sliboval velkou kariéru, když budeme držet ústa a krok. Ale KDE TO VŠECHNO JE? Proč nám to nespadlo do klína?
Nevyčítejme to rodičům, učitelům ani zaměstnavatelům. Přemýšlejme o sobě. Proč ztrácíme kontrolu nad svým životem? Proč se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům