Woody Allen správně řekl: „Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu své plány do budoucna.“
Co očekáváme od zbytku svého života? Co ještě chceme prožít? K čemu nám ty následující roky vlastně budou?
Když jsem Vám v nedělním živém vysílání Jak se přenést přes zlé časy ukazoval metodu Carla Junga i motivační ALF (PPP), vysvětloval jsem, jak důležité pro šťastný život je umět se dívat dopředu. Anglicky “look forward”. V překladu také “těšit se”. Mít se na co těšit. Dokud se totiž člověk má na co těšit, má pro co žít.
Naopak když se nemá na co těšit, když nevnímá zdroj dobrých emocí ani v budoucnosti, ani v přítomnosti, ani v minulosti, pak jen těžko může být šťastný. A to přesto, že z vnějšího pohledu v jeho životě může být spousta okolností, za které by jiný člověk byl dávno vděčný. Stačí si jich jen víc vážit. Ostatně, i těmto vnitřním lžím (že není proč se radovat) jsem věnoval část knihy L.E.Ž. – neboť právě tyto “samolži” nám berou vůbec nejvíce spokojenosti v životě. A zbytečně.
Mít přesnější informace…
Při Setkáních mě často oslovují lidé, kteří mají ze svého pohledu pádný důvod se neradovat. Zatímco mnozí z nás nevíme, kolik času nám ještě zbývá, tito lidé mají poněkud “přesnější informace” o svém konci. Vědí, kolik času jim zbývá. A právě proto radost nemají. Ačkoli vědí, že každý další den je velkou vzácností, s jistotou pevného konce se neradují. Promračí se tak i zbývajícím časem, aniž by vůbec pocítili skutečné štěstí.
Oni mi tvrdí, že to nejde. Že nejde být šťastný, když víte, že jdete do cílové rovinky. Rád jim, mimo jiné, vyprávím o tomto mladém muži. Jmenoval se ZACH SOBIECH.
Že nevíte, kdo to byl? Kluk, který řekl: „Važte si každého dne jako daru, protože jednou se Váš život promění v pouhý sen.“
Ano, kluk. A ano, byl. Už totiž nežije.
Ale věděl, o čem mluví. Snažil se každý zbývající den prožít s tak velkou energií, jako by neměl nikdy umřít, ale současně žádný čin neodkládat, jako by měl žít už jenom dnes. Že neznáte jeho příběh? Tak mi ho dovolte připomenout. V těchto dnech by mu bylo sedmadvacet let…
Jeden rok
Když bylo Zachu Sobiechovi čtrnáct, podobně jako komukoli z nás nepřišlo na mysl něco jiného, než že život je nekonečně dlouhý.
Ale právě tehdy mu lékaři při rutinním vyšetření objevili osteosarkom – zhoubný nádor kostní tkáně, postihující děti. Zkráceně – rakovinu kostí.
V následujících třech letech, tedy do svých sedmnácti let, podstoupil 10 operací a 21 ozařování. Po posledním zákroku mu lékaři se svěšenou hlavou sdělili: „Bohužel, nepomohlo to. Rakovina se naopak ještě rozšířila do pánve a plic. Zachu, zbývá Ti nejvýše jeden rok života.“
Poslední rok života. Co byste v té chvíli udělali? A jak byste mu říkali: „JEŠTĚ jeden rok“, nebo „UŽ JENOM jeden rok“?
Už to totiž o myšlení člověka něco říká.
Jeden cíl
Sedmnáctiletý Zach si zprávu vyslechl týden před koncem letních prázdnin. Měl ho čekat poslední ročník střední školy – ten ročník, kdy všichni studenti plánují svou budoucnost. „Teď teprve...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům