Bolí Vás, že milovaný člověk odešel k někomu jinému? Nebo že v emocích práskl dveřmi a nevíte, jestli se vůbec vrátí.
Pořád máte naději. Ale představte si, že tu naději už nemáte. Ne proto, že ten, kdo odešel, by s Vámi nechtěl být. On už nemůže. Nadešel jeho čas.
Je to jiná forma odchodu, která bolí svou NEZMĚNITELNOSTÍ. Je to jiné přervání emočního pouta – takové, proti němuž jsou oba, ale oba stejně krátcí.
Když milovaný člověk odejde k někomu jinému, stále ho fyzické odpojení může ještě probudit, znejistět, změnit. Čím dál od sebe jste a čím méně informací o Vás má, tím víc se mu může stýskat, a tak se stane, že fyzické rozpojení následnému semknutí spíše pomůže. Přece jen, čím větší je fyzická vzdálenost, tím více se oběma může po druhém stýskat, a tím je zesílená láska poutat k sobě víc než kdy předtím. Ale když jeden začne umírat, jak to má přijmout a ustát ten druhý?
Protože všechny čtyři termíny červnových Setkání se mnou se rychle plní a někteří anoncují jako svůj problém právě toto téma, chci Vám dnes na konkrétním případě ukázat, co lze pro zvládnutí jedné z nejtěžších cest – doprovázení milovaného člověka až na hráz tohoto světa – udělat, potažmo s čím je dobré počítat.
V uzavřené skupině po skončení středečního živého vysílání o pěti formách odchodů jsem byl i na tento odstín ukončení vztahu tázán. Jak si “užít” chvíle, o kterých víme, že už jsou poslední? Jak o tom mluvit s dětmi? Co všechno dělat, abychom poté nelitovali? A proč “koncem” nic nekončí?
Pojďme si to objasnit v dalším z mých klubových článků, a to od mé osobní zkušenosti přes skutečný příběh, který Vás může inspirovat, ale i naučit se vážit si toho, co máte, dokud to ještě po svém boku máte:
Život a smrt
Porozumět životu a smrti jako dvěma opačným stranám jedné a téže mince mě už jako kluka učil dědeček. Byl vážně nemocný, když jsem seděl u jeho lůžka v nemocnici v Měšicích. Já byl smutný, ale i zvědavý. Jednou jsem vyhrkl: „Dědečku, jaké to je – vědět, že umíráš?“ Ztěžka na mě otočil hlavu a opáčil: „A jaké to je, Péťo, předstírat, že neumíráš?“
Tehdy mě přepadl strach. Uvědomil jsem si, že od narození se náš život už jenom krátí. Že už příští protijedoucí auto může všechno ukončit. Teprve časem jsem pochopil, že smrti se nemá smysl bát. Bát se totiž potřebujeme jen toho, čemu se můžeme vyhnout. Smrti ne. Se smrtí se musíme naučit smířit. Mluvit o ní. Je totiž samozřejmou součástí života. Tak jako narození. A jak popisuji v knize Čtyři prány štěstí, existují kultury, které smrt oslavují – jako úlevu pro ty, kdo se trápili a konečně se fyzické tíže zbavili.
I tak to není snadné, jde-li o milovaného člověka. Proč má zrovna on trpět? Proč má zrovna on odejít? Takové otázky si pokládala i Renáta, která se jednoho dne při rutinním vyšetření svého manžela dozvěděla, že má nevyléčitelnou nemoc. A že jeho čas spěje do cílové rovinky… Ona sama si tuto etapu života pojmenovala “Výstup na Everest”.
1. Příměr
Když se Renáta jakžtakž vzpamatovala ze sdělené otřesné diagnózy, potřebovala rozpohybovat rozum. Byla totiž nejen manželka, ale i matka. A proto si stanovila 3 cíle:
- Vést si statečně, a to nejen kvůli dětem, ale i kvůli manželovi. To znamenalo mít sílu, aby jeho odcházení bylo co nejklidnější.
- Připravit se, že nejtěžší chvíle nebudou před manželovým odchodem, ale po něm.
- Domyslet, co všechno s jeho ztrátou může být spojeno a naučit se pokračovat v životě i bez něj.
Aby se toto mohlo podařit, nesměla se Renáta složit. A k tomu, jak často zdůrazňuji při Setkáních, potřebovala splynutí s nějakým jiným náročným procesem, který ji podrží. Renáta si vybrala přirovnání k výstupu na Mount Everest, ačkoli na nejvyšší hoře světa sama nikdy nestála.
Proč bylo správné zvolit právě toto? Horolezci potvrdí, že v případě Everestu nejde jen o výstup nahoru, ale hlavně o bezpečný návrat do údolí. V Renátině případě byl hlavní výzvou její návrat do jakéhokoli smysluplného života po manželově odchodu.
2. Deník
Druhé doporučení znělo: Psát si deník. Proč? Kdo není zvyklý na náhlé ochromení negativními emocemi nebo panickým strachem, ten může hříčkou osudu ztratit ukotvení v životě a naznat, že existuje něco, na co je krátký a co mu může sebrat tu největší hodnotu v životě. Psaní deníku má 3 výhody:
- Z bolesti se pomáhá vypsat. Rozum se totiž udrží v chodu – pro psaní je nutné vážit a skládat slova, tedy myslet. Přičemž u emocí platí: Buď kontrolujeme my je, nebo ony nás. Nic mezi není.
- Deník je průběžným záznamníkem procesu našeho uzdravování v reálném čase. Při zpětném pročítání si připomínáme, čím náročným jsme dokázali projít a co překonat. Psychologové tomu v těchto případech říkají také deník síly. Jako když si pokořitel Everestu zpětně čte, jak v sebe zpočátku nevěřil. Důležité do pozdějších náročných situací života.
- Deník se může stát i koučovacím prostředkem pro jiné lidi, které těžká zkušenost teprve čeká. Ostatně, z Renátina deníku budeme číst právě dnes.
Nadepsala ho myšlenkou: „Měli bychom se naučit být vděční za tento den a za všechno, co doposud máme. Protože v jediné chvíli se celý náš život může obrátit naruby.“
Její zkušenosti nechť Vám jsou inspirací. Zde již její průběžné myšlenky:
Příprava na výstup
„Vždycky jsem byla nastavená tak, že život je cesta. Cesta, která občas vede do kopců. Občas je více kamenitá. Někdy bychom si ji rádi zkrátili, ale zkratky jsou nevyzpytatelné a ne vždy nám pomohou.
Už než se to stalo s manželem, než přišla ta hrozná zpráva, bylo třeba zdolat různé kopce – rizikový porod první dcery, opakované zápaly plic u malého synka, vlastní těžší autoimunitní neurologické onemocnění, kvůli kterému jsem se musela vzdát vysněného povolání fyzioterapeutky. Dnes vnímám, že tyto kopce byly přípravou na zdolání mého životního Everestu…
30. červenec. Báječný slunečný prázdninový den. Stěhujeme se. Pak všichni jako rodina jdeme na oběd do blízké restaurace.
Manžela poslední dobou pobolívá hlava. Povídáme si nad obědem, jak se těšíme na nové místo a vytoužené dny volna a nadechnutí. Jenže během vteřiny je všechno jinak. Jídlo padá na zem a muže postihuje první epileptický záchvat.
Děti posílám pryč, volám sanitku. Pak apeluji na zdravotníky, že to opravdu není normální a že žádám řádné vyšetření. Snažím se mezitím srovnat si myšlenky, co dál. To ještě netuším, že otázka ‚CO dál?‘ bude už brzy obsahovat závažné doplňující otázky: JAK dál a KAM dál? Druhý den nám totiž primář sděluje strašnou diagnózu: Zhoubný nádor na mozku.“
Rozhodnutí: Musíme vzhůru
„Proč jsem si vybrala příměr k Mount Everestu? Protože je skoro nadlidsky náročné v sobě prožívat obří strach, otazníky, a přitom dolovat sílu a podporu pro milovaného muže a ještě pro naše děti. Ještě více zdrcující bylo, že jen já ze všech jsem věděla pravdu. Tím myslím CELOU pravdu ohledně prognózy. Ta zněla: V případě operace je vysoké riziko postižení řeči i hybnosti. Bez operace je před mužem pár dnů až týdnů. S operací snad čtvrt roku…
Pravda bolí, strašně bolí, ale zpětně vnímám, že je tím nejlepším pro cestu do dalších dnů. Už 31. července jsem věděla, že ten pomyslný výstup na Everest bude drsný a bude bolet. Že to dost možná budu chtít sama často vzdát. Ale také jsem věděla, že mám ve výpravě naše děti, které budou potřebovat moje zkušenosti z předešlých kopců. A hlavně mám ve výpravě muže, jehož poslední dny musím udělat krásné a vzácné. Můj vnitřní hlas, moje intuice, o které, Petře, tak nádherně mluvíte, říkal: Prostě běž, krok za krokem vpřed. Vpřed. Pomalu. Krok za krokem.“
Členové výpravy
„Nejdůležitější bylo uvědomit si, s kým musím nebo mohu počítat, kdo mi ještě nepřitíží a třeba i pomůže.
Můj muž byl nezbytný člen výpravy. A také vzácný. Ovlivnil mnohé lidi. Měl otevřenou náruč a úsměv pro každého. Moc mi ulehčil v tom, že i když nemoc postupně postihovala centra emocí, povahy, subjektivního i objektivního vnímání, tak neztrácel úsměv, bojovnost, ale také vnitřní strach, aby nám, své rodině, nebyl až moc na obtíž.
Naše kamarádka, hospicová sestra Andy, byla z nás nejzkušenější. Již mnohokrát zdolala různé velehory, když zůstanu v přirovnání. Poslední dny před operací mi pomáhala ujasnit si krizový plán pro případ všemožného vývoje situací. Byla pro mě posilou, jistotou v nejistotě. Naléhala, že takové operace musím prožít s vírou v možný zázrak. Zázraky se přece dějí! Ale přitom mě učila stát nohama na zemi.
Stále nablízku byl i manželův kamarád Honza. Věnoval mu velké nasazení, praktickou pomoc a zároveň lidskost. Až zpětně vnímám, Petře, jak důležité je v životě budovat kvalitní vztahy – a proč se jim v knihách tolik věnujete. Vztahům hlubokým, hodnotným… Víte, když jdete na Everest, potřebujete po svém boku zralé jedince, kteří sami cestu zvládnou. Kteří si reálně uvědomují, jak náročná, těžká, bolavá bude. Je dar nevyrážet sama, ale taky je důležité nevyrážet s někým, koho budete stále jen vést. Nebo s někým, kdo stále jen opakuje: ,Bude to dobré…’, jestliže víte, že to dobré nebude… Taky nelze jít s někým, kdo má strach už z prvního výškového tábora. Nebo kdo si neuvědomuje náročnost cesty. Nebo kdo není odolný vůči nečekaným změnám. Nebo kdo je pouze zvědav, jak my ostatní budeme všechno zvládat.“
Základní tábor
„Tak jsem si pro sebe nazvala období operace. Manželovi částečně odstranili nádor v hlavě. Myslím, že moje doprovodné prožitky se podobají výškové nemoci – přišly únava, bolest srdce, pocit, že se mi rozskočí hlava, oceány slz. Je to jako na houpačce. Naděje, strach. Během těch náročných dnů v sobě člověk objevuje sílu i slabost. A hlavně křehkost lidského bytí. Stačí totiž vteřina a i u silného chlapa může být všechno jinak. To čekání na zprávu v pomyslném základním táboře trávím vzpomínkami na krásné společné rodinné chvíle. Láska je jedním ze silných motorů, proč má smysl jít dál i vzhůru.“
Druhý výškový tábor
„Pomyslná cesta k druhému záchytnému bodu nám trvá dva a půl měsíce. Je namáhavá, přitom utíká rychle. Musím zajišťovat každodenní péči, doplňkovou léčbu, kolotoč vyšetření, současně i běžný chod rodiny spolu se školními povinnostmi dětí, syn je prvňáček.
A pak to přijde. Ochlazení.
O životním ledopádu toho člověk tolik slyšel, četl, ale dokud to sám neprožije, nepochopí. Poslední týden totiž trávíme v nemocnici. Smím tam být trvale s manželem. Jeho stav se den ode dne horší. Tělo mladého muže sice funguje, ale mysl už mnohdy zalétává na druhý břeh. To jsou ty první signály blížícího se ledopádu, ochlazení. Projevuje se třeba tak: Je 30. říjen dopoledne. Pouhé tři měsíce od prvního...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům