Jak po rozchodu najít sami sebe

„Láska nedává logiku,“ řekl mi student střední školy při mé včerejší přednášce.

Podivil jsem se. Podal jsem mu křídu a on na tabuli začal psát:

„Než jsem vstoupil do vztahu, nic mi nechybělo. Byl jsem plnohodnotný a spokojený.“ Načež napsal číslo 1.

“I moje partnerka byla soběstačná, šťastná.” Načež připsal další číslo 1 a mezi ně + jako znaménko, že ty dvě nezávislé osoby se propojily.

Jeho matematický výsledek byl 2. Inu, 1 + 1 = 2. Tak přemýšlel. Nevstupoval jsem do jeho rovnice a nechal ho úvahu dokončit.

“Nedávno jsme se rozešli. Podle všech zákonů matematiky bychom na tom tedy měli být stejně, jako když jsme do vztahu vstoupili.” Načež napsal: 2 – 1 = 1. Jako kdyby s rozpadem dvojice měli vzniknout opět dva plnohodnotní a spokojení jedinci, soběstační a šťastní. “Ale to neplatí. Proto láska nemá logiku.”

“A jak se cítíš, když ne soběstačný – když ne jako plnohodnotné číslo 1?”

Neváhal dlouho. “Poloviční. Ona mi prostě chybí.”

Poděkoval jsem mu za otevřenost, vzal si od něj zpět křídu a jeho rovnici jsem přepsal – tak, jak to ve skutečnosti u lásky a následného rozchodu je.

“Ano, dva nezávislí lidé skutečně budí dojem, že 1 + 1 = 2, tedy že dva jedinci vytvořili dvojici. Ale tak to v lásce nefunguje.” Škrtl jsem tato čísla. “Ve skutečnosti 1 a 1 je dvojité 1. Dva milující se lidé jsou spojeni v jedno. V jedno, tvořené dvěma částmi. Jsou ale nerozluční a mnohem silnější než dřív… A proto také,” škrtl jsem další chlapcovu část rovnice, “při rozchodu neodečítáme, ale násilně dělíme to, co jsme spolu vytvořili. To dvojité jedno trháme na dvě poloviny.” Neboli: 1 : 2 = 0,5.

Zatímco s milovaným a milujícím člověkem se cítíme silnější než sami, po rozchodu se cítíme poloviční, než jsme kdy byli. Zatímco o samotě nám nikdo nescházel, v osamělosti nám schází ten druhý. Nepoznat ho, byli bychom plnohodnotní a šťastní možná celý život. Nevěděli bychom, o kolik silnější můžeme být ve vztahu. Když to ale po rozpadu vztahu víme, stáváme se NEÚPLNÝMI, POLOVIČNÍMI, a to oba. Protože jedno je lomeno dvěma.

Student svěsil hlavu a smutně přikývl. Ano, po šťastném vztahu zbyly dvě nešťastné poloviny. Jako když roztrhnete srdce vpůli. Krvácí. Proto také knihu uzdravení po rozchodu 100 nejkratších cest k Tobě začínám alegorickým příběhem myši a netopýra, který ukazuje, jak nám jedno setkání může změnit život a způsobit velkou bolest – ztratíme-li posléze toho, kdo nám ukázal jiné výšiny. Psychologie a psychoterapie pracují ještě s jedním příměrem, za chvíli ho použiju. Chci však požádat všechny, kdo se cítí právě takovou ztrátou nyní sraženi, aby přestali vidět jen temné konce. A pokud to nedokážete, přijďte na Setkání, zvládneme to spolu.

Zlomené křídlo

V psychologii se zjednodušeně používá příměr zamilovaného člověka k andělu s jedním křídlem: Aby mohl opustit zemi a poznat nebe (euforii vztahu), potřebuje ke vzletu ještě druhé křídlo – dalšího člověka, který je ochoten mávat svým jedním křídlem stejným směrem, ve stejném rytmu, synchronně. Jen tak se dva jednokřídlí mohou společně posunout výš. Jakmile jeden z dvojice snahu o společné mávání ztratí, vztah se zřítí. A to pak nejméně jednoho, ale častěji oba velmi bolí.

Psychoterapie jde ještě dál. Říká, že taková bolest po rozchodu může být enormní i proto, že je jak citová, tak tělesná. Zpět k příměru s pádem andělů: Čím výš dva dokázali vystoupat, tím víc je pak bolí pád z nebeských výšin. Do mentální roviny se to propisuje tak, že prakticky nic nebolí tak jako vzpomínky na časy společného štěstí ve fázi osamělého neštěstí. Přeneseno do fyzické roviny: Je to čas bolesti, kdy potřebujeme vyléčit zlomeninu křídla. Bez uzdravení nemůžeme s nikým dalším plnohodnotně létat.

Kognitivní disonance

Kdo chodí na Setkání se mnou, ví, že nerad používám odborné pojmy. Někdy je však nutné je přijmout a pochopit. Příkladem je kognitivní disonance.

Problémem člověka v rané bolesti je totiž neupřímnost a popírání. Nechce věřit, že to, čemu věřil, se zhroutilo. Odmítá realitu. Idealizuje si protějšek a budoucnost. Jestliže ho někdo miloval (a máváním svého křídla dosud spolupracoval), jak by mohl přestat? To musí být jen nedorozumění, náhoda! I proto v knize uzdravení po rozchodu 100 nejkratších cest k Tobě tolik naléhám i chápu: Nejtěžší na rozchodu je přiznat si celou pravdu.

Je to těžké, ale nutné. Čím déle totiž popíráme existenci pekla, ve kterém jsme se ocitli, tím spíše z něj nevyjdeme. Nepochopíme, že je čas peklo opustit. A s tím souvisí právě kognitivní disonance – psychologický rozpor mezi dvěma vnímáními (například mezi tím, co víme, a tím, jak k tomu naopak přistupujeme či jak si to vnitřně interpretujeme). Kognitivní disonance zkrátka vyjadřuje, jak moc sami sobě lžeme.

• Ten psychologický fenomén objevili dva vědci Festinger a Carlsmith. Rozdělili dívky na dvě skupiny. Jedné zadali velmi nudnou, monotónní práci a současně jim slíbili odměnu za to, když druhé skupině tento úkol zpropagují tak, aby vyzněla jako zábavná a osvěžující. Jinak řečeno: Motivovalo je ke lži. Původně chtěli pozorovat, jestli na míru lži bude mít vliv výše odměny. Festinger a Carlsmith zjistili, že dívky odměněné 1 dolarem lžou úplně stejně jako dívky odměněné 10 dolary. S tím test ukončili – paradoxně to hlavní objevili pak. Když se totiž dívky z první skupiny dozvěděly, že byly za lež honorovány rozdílně, začaly se navzájem hádat a obhajovat. Ty, které se “daly koupit” příliš levně, tvrdily, že “vlastně vůbec nelhaly”, že “ta práce opravdu byla zábavná a osvěžující”. Dokonce byly ochotné svůj 1 dolar vrátit.
• Z toho vědci usoudili, že čím obelhanější se člověk cítí, tím více začne lhát i sám sobě – tím spíše nepřizná pravdu, nepřipustí svůj omyl. A to se děje i po rozchodu.

Problém utrpení

Když při Setkáních pracuji s lidmi, kteří se potřebují zbavit dlouhodobého utrpení, daného například bolestným rozchodem, zdůrazňuji jim z psychologického pohledu rozdíl mezi bolestí a utrpením. Zatímco bolest je nevyhnutelná přirozená reakce na vnější podnět (rozchod), utrpení je volitelná aktivita, při které sami sebe de facto chceme trápit – připomínat si bolest, která přitom už dávno pominula (už dávno je po rozchodu). Vrtáme se ve svém zranění, a tím mu nedovolíme, aby se uzdravilo.

Proč se to muselo stát? Proč právě mně? Copak jsem bezcenný člověk? Copak si protějšek mé lásky už vůbec nevážil? Copak jsem nic? Zbytečné otázky, které jen prohlubují naše mizerné pocity. Přitom by stálo za to se zeptat: Čím se vlastně trápím? Jakou roli v tom hraje protějšek a jakou já? Neoživuji si svou bolest sám? Co do svého života přivolávám – radost, nebo trápení? Skutečně mi chybí protějšek, který mě opustil, nebo někdo úplně jiný, například kdo mě neopustí?

Indiáni věří na to, že v každém z nás probíhá souboj mezi dvěma vlky. První vlk je zlý. Ztělesňuje vztek, nenávist, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, faleš, hrubost, sebelítost a přehnané ego. Druhý vlk je hodný. Ztělesňuje radost, lásku, spokojenost, empatii, naději, vyrovnanost, laskavost, skromnost, štědrost, soucit, věrnost a důvěru. V tom souboji přitom vyhrává ten, kterého “více krmíme”. Když tedy při Setkáních chceme ukončit trápení, předně musíme najít potravu “pro dobrého vlka”.

Shrnu to: Po rozchodu s milovaným protějškem si připadáme ztracení, poloviční, nedostateční. Přitom objektivně z nás nic neubylo. Je to jen pocit. Naopak jsme často mnohé získali. Zejména prožitky a zkušenosti. A to i směrem do budoucnosti, k dalšímu vztahu (k obnovenému původnímu vztahu). Musíme však začít krmit dobrého vlka. Vidět sebe, druhého, vztah a život i jinak než jen přes tmavou punčochu. Protože všichni se na Setkání nedostanete a ne každý si dovolí i knihu 100 nejkratších cest k Tobě, nechám Vás zvážit tři následující kroky, rozdělené v psychoterapii do tří podkroků. Nespěchejte na ně. Užijte si je. Představují cestu k sebeuzdravení. A každé uzdravení má svůj správný čas. (Případně si je vysvětlíme při Setkáních, a to i na Vašem osobním případě, budete-li chtít.)