O štěstí se říká, že jde o stav mysli. A svou mysl přece máme pod kontrolou. Mělo by to být snadné pořád prožívat štěstí. Ale není.
Po přečtení/poslechu Jak žít, abychom cestou neminuli štěstí jsem od vás obdržel spoustu doplňujících dotazů. Vyberu Pavlínin, který mě nejvíc zaujal: “Petře, mám nemocnou maminku. Každý den ji navštěvuji a máme spolu takový rituál. Vždy si nahlas pustíme Váš podcast. Maminka, která už jenom leží, se pokaždé zaposlouchá a začne se nad Vašimi slovy usmívat. Někdy i plakat, když říkáte, že život není složitý, to jen my si ho někdy zbytečně komplikujeme. Maminka právě to dělala. Myslela si, že si tím život zjednodušuje, ale ve skutečnosti si tím hodně zhoršila vlastní zdraví. Snažila se každému vyjít vstříc, jenže lidé si toho nejen nevážili, ještě pak mou maminku pomlouvali a ona to dodnes těžce nese. Jednou mi v slzách řekla: Pavlínko, proč vede k obyčejnému štěstí člověka taková dřina? Petře, znáte odpověď?”
- Děkuji za všechny Vaše dotazy. V Řešidlech jsem jich zodpověděl už 528.
- Chcete-li Váš problém řešit tváří v tvář, přijďte na některé ze čtyř Setkání se mnou.
- Mé obecné odpovědi na nejčastější dotazy nabízejí knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2.
1. Proč štěstí nepřijde samo
V roce 1931 vydal Bertrand Russell nádhernou knihu Boj o štěstí. Začíná ji šokující větou: Štěstí je boj. Jako kluk jsem tomu nerozuměl. Štěstí je přece stav vnitřního klidu a míru. Jaký boj? Ale Russell to záhy vysvětlil: Všechno, co v životě má nějakou hodnotu, získává tu hodnotu právě tím, že to není zadarmo. Proto i to, co nás dělá šťastnými, není snadné a už vůbec se to neděje jen tak, samo sebou. Všechno, co v životě stojí za to, vyžaduje podstoupení určité námahy. Ta námaha, kterou musíme podstoupit, je podmínkou našeho následného pocitu, že “to stálo za to”. Uvedu příklad.
Nejkrásnější výhledy bývají z nejhůře dostupných míst. Poskytují nám pocit, že “to stálo za to sem vyjít”, ale to právě díky náročnosti té cesty. I v běžném životě platí, že čím těžší je cesta, tím lepší pak máme pocit, když ji zvládneme. Takže aby člověk byl šťastný, musí cestou něco překonat. I kdyby tím, co překoná, měl být jen on sám, jeho vlastní pohodlnost, nevíra, strach. O to je pak šťastnější, že to NAVZDORY svým slabostem dokázal, že to NAVZDORY objektivním překážkám nevzdal – svým způsobem je šťastný i za to, že něco cestou zaplatil, že to nebylo zadarmo. Vítězství nejvíce chutná po dlouhé sérii porážek. (Viděli jste naše hokejisty, jak se radovali z “pouhé” bronzové medaile, byla-li dosažena po dlouhých deseti letech? Dokážete pochopit, proč si jí tolik váží?)
2. Proč dá štěstí námahu
Z výše uvedeného plyne: Štěstí není a ani nesmí být samozřejmost. Štěstí nepřichází a ani nesmí přicházet samo a jen tak. Štěstí si musíme zasloužit, aby za něco následně stálo. A proto, jak zdůrazňuji i v koučovacím kurzu Cestou vnitřní síly, je štěstí (hormony spjaté s ním – ale o tom už přímo v kurzu) odměnou za překonání zejména toho nejtěžšího soupeře, jaký v našem životě existuje – sebe sama. Co tím myslím?
Štěstí je nejen stav mysli, ale hlavně náš způsob myšlení a jednání. Štěstí je například skryté ve schopnosti uvědomovat si i v těžkých chvílích to, za co můžeme být vděčni. Ano, štěstí je spojené s vděčností, a tudíž spočívá v maličkostech, které jinak (jsme-li nevděční, a tudíž i nešťastní) přehlížíme.
Na co však lidé často zapomínají: Štěstí je něco, pro co si musíme namáhavě dojít nejen ve svém vnitřním světě, ale hlavně v tom vnějším. Mnoho lidí ve vnějším světě Vám totiž bude přímo ve štěstí bránit, sabotovat ho, brát Vám ho. Jakmile Vás spatří, že se před nimi usmíváte, oni...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům