Kdo by nechtěl šťastné dítě?
Takové, které sice vnímá překážky, problémy a ústrky, ale umí se s nimi vyrovnávat, překonávat je a posouvat sebe.
Život není možný bez toho prvního – k životu patří těžkosti a složitosti. To život obstará sám. Zbytek však musíme obstarat my – vyrovnávání, překonávání a posouvání je už na nás.
Dokážeme to ale?
V knize Čtyři prány štěstí jsem ukázal, jak je možné čelit problémům zvenčí tak, aby nezpůsobily problém uvnitř (v nás samotných). Jak čelit problémům z minulosti tak, aby přestaly kontaminovat naši přítomnost a abychom vyspravili své zdraví psychické i fyzické. Jak se vyrovnat se stresy, strachy a úzkostmi, které přináší doba, ale také jiní lidé. Protože Vás zajímaly další metody psychologické, psychoterapeutické a psychoimunologické, věnoval jsem tomu samostatný kurz Cestou vnitřní síly. Ukazuje, jak nás vnější tlak nemusí oslabit, ale naopak zocelit, respektive jak je v našem vlastním zájmu, a to nejen zdravotním, pečovat o vnitřní sílu, zdroj sebevědomí, sebemotivace a sebepřijetí.
Na červnivých osobních setkáních jsem dostal mnoho otázek na děti a jejich rozvoj. Vyslechl jsem příběhy o dětech, které už chtěly tento život vzdát. Rozpaky a bezmoc jejich rodičů. Je to problém dnešní společnosti. Ostatně, popisuje to i Matěj: “Petře, děsí mě příklady dětí, které vtrhnou do školy a ublíží jiným. Donedávna jsem si říkal, že je to výsada jiných zemí, ale i tady se množí případy, kdy děti napadnou učitele nebo cizí lidi na ulici. A já se ptám: Čím to je? A jak tomu lze čelit? Je to jen dobou, agresivní kulturou, a tedy máme se smířit s tím, že lidé zkrátka, a to už od dětského věku, jednoduše blbnou?”
V tištěném kurzu Jak čelit manipulaci se mimo jiné věnuji i manipulaci v rodině. Pokud by Vás toto temá více zajímalo, výtisk si můžete pořídit zde.
- Děkuji za Vaše dotazy. Těch písemných jsem v jednotlivých Řešidlech zodpověděl už 531.
- Zdráháte se zeptat, a přece potřebujete znát odpověď na to, co Vás trápí? Soubor mých odpovědí na nejčastěji kladené osobní dotazy obsahují knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2.
Každý následek má svou příčinu
Každého člověka, který mě se svým problémem osloví, v první řadě zbavuji sklonu vše vzdát. Vysvětluji mu, že každý následek má svou příčinu, a když najdeme a odstraníme příčinu, zmizí i nepříjemný následek. To by měly vědět už děti.
Každý problém má povahu karmy. Sklízíme, co jsme zaseli. Respektive: Nemůžeme sklidit něco jiného, než co jsme zaseli. Nemůžeme sklidit ječmen, když jsme zaseli řepku. A tak je to se vším: Nemůžeme očekávat, že nám planeta bude neustále dávat zdravé prostředí, jestliže ji sami otravujeme. Nemůžeme očekávat, že lidé jednoho dne budou bez stresu, jestliže je neustále stále více stresujeme. Nemůžeme očekávat, že děti budou plné lásky a porozumění, když lásky a porozumění je všude kolem nich pořád míň. Pusťte si televizi. Co tam uvidíte? Lásku, štěstí? Nebo násilí, zabíjení? A tak si odpovězte: Co je NORMOU této doby? Co je pro dnešní děti NORMÁLNÍ?
Hodnota upřímnosti
Jak píšu v kurzu Cestou vnitřní síly: Každý obrat člověka závisí na jeho sebevědomí. Sebevědomí není sebedůvěra. Ze sebevědomí plyne sebedůvěra. A co je sebevědomí?
Sebevědomí je především upřímnost. Schopnost přiznat si: Mám nějaké přednosti a nějaké slabosti. Sebevědomí je schopnost podívat se na sebe bez příkras, ale také bez hanění. Sebevědomí říká, čeho jsem momentálně schopen i čeho jsem momentálně neschopen. Na čem chci pracovat, na čem nechci pracovat. Co ještě mohu ovlivnit, a co už ne. To je klíčový model růstu, sílení a úspěchu pro děti, ale musejí začít u UPŘÍMNOSTI. Přesněji: My musíme začít u UPŘÍMNOSTI, chceme-li, aby to pro děti byla norma.
Upřímnost z hlediska rodičů i společnosti znamená narovinu si říct, jak vlastně děti vychováváme a k čemu je vedeme. Co jim ukazujeme jako vzor. Děti z okolí sají, co vidí. Neřeší CO, dlouho nemají rozum a kritické myšlení. Sají to, co vidí. Když uvidí (v televizi nebo na sociálních sítích), že se děti mlátí, tak se budou mlátit. Pro ně to je norma. Když uvidí, že si děti pomáhají, tak si budou pomáhat. A když uvidí (vyváženě, tedy v takzvané paritě), že se některé děti mlátí, ale jiné si pomáhají, tak naše děti dostanou příležitost vybrat si svou normu. Ovšem aby svět mohl být lepším místem pro život, musejí si ty děti nejen MOCI vybrat, ale hlavně UMĚT vybrat. A já se ptám: Umějí to?
Abychom po nich něco mohli chtít, musíme je to naučit
Už na Setkání v Ostravě jsem říkal svou zkušenost: Do školy jsem chodil, pokud si dobře vzpomínám, od šesti do čtyřiadvaceti let. Tolik let školní docházky (osmnáct) a za celou dobu ani jeden předmět o lásce, o síle, o podpoře, o pozitivním myšlení! A...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům