Ohlédli jste se někdy do minulosti, blízké či vzdálené, a nedokázali pochopit, jak jste se mohli DOPUSTIT TAKOVÉ CHYBY?
Vždyť je TAK ZJEVNÁ, TAK DĚTINSKÁ! Zejména ta chyba, kterou jste velmi bolestně zaplatili – jak jste mohli být TAK HLOUPÍ?
Při mých každotýdenních červnových Setkáních s Vámi, kteří mi tváří v tvář svěřujete své starosti, je to jedna z nejčastějších “vnitřních lží”, které podléháte – že kvůli chybám, jež jste provedli, jste hloupí, nedostateční, neschopní. Přitom je tomu obvykle přesně naopak. Ukážu to na konkrétním příkladu.
Karel mi napsal: “Petře, neznáte mě ani já neznám Vás. A přece Vám píšu. Stalo se mi totiž tohle: Našel jsem nedávno byt prázdný, bez přítelkyně, místo ní na posteli knihu. Vaši knihu L.E.Ž. Nechápal jsem to, tak jsem ji otevřel a na první stránce bylo jejím písmem napsané jen ČTI. Tak jsem ji začal číst. A najednou jsem, Petře, četl o sobě. Nebo také o ní. Došlo mi totiž, jak moc jí ubližuji svým lhaním. A proč ode mě odešla. A proč se dost možná nevrátí. Nevím, komu se svěřit. Kromě ní vlastně, jak jsem si uvědomil, nikoho nemám. A tak se Vás, Petře, ptám: Jak si teď mám odpustit to, že jsem tak hloupý?”
- Děkuji za Vaše dotazy. Těch písemných jsem v jednotlivých Řešidlech zodpověděl už 534.
- Chcete probrat svůj problém tváří v tvář? Přijďte na Setkání.
- Zdráháte se zeptat, a přece potřebujete znát odpověď na to, co Vás trápí? Soubor mých odpovědí na nejčastěji kladené osobní dotazy obsahují knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2.
Jak to víš?
Jedna z metod, které aplikují právě při Setkáních: Provedeme výslech. Přesněji: Vnitřní výslech. To je takový výslech, při kterém otázky pokládáme sami sobě. Ale ty otázky začínají pokaždé stejně. Na jakoukoli svou odpověď reagujeme: Jak to víš?
Karel píše, jak si má odpustit to, že je hloupý. Autovýslech by v takovém případě mohl vypadat takto: Jak to víš, Karle, že jsi hloupý?
Já vím, že ta otázka vypadá bizarně, ale z hlediska psychologie je naprosto klíčová. Fakt totiž je, že hloupý člověk neví, že je hloupý. Právě to ho dělá hloupým. Hloupý člověk neví, že dělá chybu nebo že se nějaké chyby dopustil. Hloupý člověk se točí v kruhu a nemůže z něj, protože neví, kde je příčina točení se v kruhu – v jeho chybě.
To znamená: Pokud člověk říká “Já jsem hloupý”, pak hloupý není. A záhy pochopíme proč. Ukažme si to na celém autodialogu:
Jak to víš, Karle, že jsi hloupý?
Protože přece vidím chybu, kterou dělám.
Jak to víš, Karle, že děláš chybu?
Protože jsem se rozhodl dělat něco, o čem jsem si myslel, že je to správné, pro mě výhodné, že tím něco získávám. Ale teď jsem pochopil, že dělám něco, co je ve skutečnosti nesprávné, nevýhodné, něco tím ztrácím.
Jak to víš, Karle, že je to nesprávné, nevýhodné, že něco ztrácíš?
Protože působím bolest. Sobě, druhým. A mně to vadí.
Jak to víš, Karle, že působíš bolest – sobě, druhým – a že Ti to vadí?
Protože to cítím, vnímám, zažívám. Mám osobní zkušenost.
Zkušenost. To je to slovo, ke kterému nakonec musíme dojít. Mám už zkušenost, a proto to vím.
A tak může přijít poslední otázka, která zní: A co by se, Karle, dělo, kdybys nyní tu zkušenost neměl?
Odpověď je jasná: Kdybych tu zkušenost neměl, tak bych nevěděl, že je to chyba. A dělal bych to dál.
Zatímco teď, když už tu zkušenost mám, přesněji: PROTOŽE tu zkušenost mám, to už dělat nebudu. Uvědomuji si totiž nejen to, co skutečně dělám, ale také proč to dál dělat nemám.
A tudíž nejsem vůbec hloupý. Jsem jen tou bolestnou zkušenosti...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům