Jak se zbavit negací? Jak si ve tmě, beznaději, vytvořit světlo, naději? Jak uvěřit v lepší příště?
Nedělní Setkání v Plzni a otázky posluchačů mi připomněly mé mládí a otázky mé vlastní. Hlavně den 6. 6. 1996, kdy z mého života odešla máma a připadalo mi, že jsem ve svých 21 letech ztratil jak minulost, tak budoucnost. S ní jsem ztratil opěrný bod a kompas. Zbyla mi jen přítomnost, a ta byla bolestivá.
Kamarád, který každé léto trávil v Tibetu, mi poradil, ať jedu s ním. Že prý na „střeše světa“, jak se Tibetu přezdívá, začnu přemýšlet jinak. Ostatně, tamnímu pohledu na svět – na uzavírání bolestné minulosti, na uzdravení vnitřního dítěte, na zesílení v oslabujících chvílích – jsem věnoval podstatnou část knihy Čtyři prány štěstí.
Věříš?
„Věříš?“ Tak si pamatuji první otázku, kterou mi tam položili.
Nebyl jsem vyznavačem žádného náboženství. „Řídím se výhradně rozumem,“ řekl jsem odbojně i pyšně.
„Tvoje škoda,“ usmáli se ti mniši. „Víra je lepší rádce než rozum.“
„V čem?“ nechápal jsem.
„Rozum má své hranice, ale víra žádné. Kde rozum končí, víra pokračuje.“
A já opravdu nevěřil, že mi někdy ještě může být dobře, protože jsem byl s rozumem v koncích: Proč musela máma odejít tak mladá? Proč se to muselo stát zrovna mně? Odpovědi jsem neznal. A proto jsem si myslel, že život nemá smysl.
Je léto!
Byli jsme na východě země, a ještě v červenci, kdy tam jsou údajně nejteplejší dny. Dny možná, ale noci byly rozhodně mrazivé. A přesto se kempovalo přímo v horách.
„My budeme spát venku,“ řekli naši tibetští průvodci, sotva nám připravili pohodlí stanu.
„Proč? Ve stanu je přece dost místa,“ rozhazoval jsem rukama a při vystrčení nosu do narůstajícího chladu jsem se otřásl.
„O místo ve stanu nejde,“ usmáli se. „Přece je léto!“
Důležitost vnitřního světa
Bylo to zvláštní. Do školy jsem v té době chodil čtrnáctým rokem, tehdy na práva. A za celou školní docházku jsem se nedozvěděl o štěstí prakticky vůbec nic. Ani o tom, jak se mít rád, jak si odpustit chyby, jak se zvedat po těžkých ranách. Paradoxně tomu mě naučily až dva měsíce v Tibetu.
Z dětství jsem znal jen dvě definice štěstí. Tu o mušce zlaté a jednu Miloše Kopeckého: „Štěstí je stav, jehož neměnné trvání je naším přáním.“ Jenže existuje vůbec něco takového? Jako dítě jsem miloval Beatles. Brácha mi je hrál na kytaru. Jenže celý den jsem to nemohl poslouchat. Nebo dodnes miluji jablečný závin. První kousek je vždy slast. Ale s každým dalším kouskem mé nadšení uvadá. I všech dalších forem štěstí se postupně přejídám. A právě v Tibetu mě učili, že štěstí je mít všeho s mírou. Třeba u večerního ohně mi vysvětlovali, že v nějaké vzdálenosti je teplo příjemné, ale blíž nebo dál už se necítím komfortně. A stejné to bylo s penězi nebo majetkem. Vše, po čem jsem toužil a měl, mě záhy omrzelo. Nová věc, o níž jsem tolik snil, mě první den činila šťastným, pak už se ale pro mě stala samozřejmostí a přestal jsem vidět její hodnotu.
Jako by nebylo možné prožívat trvalé potěšení…
A pak jsem pochopil, v čem je problém. Byl to právě dalajlama, tibetský duchovní vůdce. Když jednou navštívil Portugalsko, hrdě mu ukazovali moderní čtvrtě a mrakodrapy. Zakroutil hlavou: „Vy, lidé Západu, umíte stavět krásné věci kolem sebe. Ale nebylo by pěkné postavit něco stejně krásného uvnitř sebe?“ Načež dodal: „Ten, kdo je uvnitř nešťastný, hledá pak v takovém supermoderní a hyperluxusní budově akorát tak okno, ze kterého by se dalo vyskočit.“
V Tibetu mě ohromilo, kolik tamních lidí žije (podle mých měřítek) ve velmi obtížných podmínkách, a přesto si udržují úsměv, vnitřní rovnováhu a spokojenost. „Protože na tom stále pracujeme,“ řekl mi jeden mnich. „Vnitřní svět je důležitější pro život. Svým nitrem totiž reagujeme na vnější svět. Nejsme-li spokojeni uvnitř, nemůže nám ke spokojenosti stačit nic zvenčí.“
A když jsem se ptal, jak se to dělá, řekl mi: „Představ si mořský příliv. Vlny, které se z dálky valí na pobřeží. Když budeš vespod vlny, budeš se otloukat o dno, rozbíjet o útesy. Přitom stačí jenom klouzat po povrchu. Právě tak vypadá přijímání a vychutnávání života. Vždyť proč Tě dělá šťastným moře? Protože s ním splýváš, pocházíš z něj, moře je Tvůj život. Pohlédneš-li na moře shora, jako na život z nadhledu, vidíš rovinu. Chceš-li mít deprese, jdi do hloubky. Čím níž, tím větší tlak Tě bude drtit. V moři jako v životě.“
„Ty si určitě myslíš, že toho v životě musíš ještě mnoho získat, vlastnit nebo poznat, abys byl šťastný. Ale tímto způsobem přemýšlení si připravuješ svou zkázu. Když něco vytouženého nemáš, Tvoje štěstí se hroutí, protože není naplněna povinná podmínka Tvého štěstí. Přitom, když vidíš moře, Ty ho nemusíš vlastnit ani poznat celé. Stačí Ti vychutnávat si vlny v jediném místě, a můžeš být nejšťastnější muž na celém světě. Zkrátka, i v pekle můžeš prožívat malý ráj, tak jako v ráji můžeš prožívat velké peklo.“
Když jsem nedávno vytvářel psaný kurz Cestou vnitřní síly pro všechny, kdo potřebují zlepšit svůj pohled na sebe, na druhé, na život, kdo potřebují dostat z hlavy negace či škodlivé rodičovské vzorce z dětství, kdo poškozují sami sebe pro své chyby nebo pro nedostatek ocenění zvenčí, kdo se trápí ve vztazích, měl jsem na paměti, že nikdo z nás nechce být nešťastný. Všichni se budíme s tím, abychom měli krásný den. Ale některé věci nemůžeme ovlivnit ani zvrátit, a ony se přece stanou.
Protože kurz Cestou vnitřní síly je plný praktických metod pro každý den, tak jako kniha Čtyři prány štěstí ukazuje možnosti přepisu podvědomých zápisů, uvedu zde jenom pro zpestření několik jednoduchých způsobů, jak změnit...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům