Cvičná otázka: Jsou partneři spoluhráči, nebo protihráči?
Má smysl snažit se partnerovi, sportovní terminologií, vstřelit gól a porazit ho? Jde to vůbec?
Odpověď je prostá: Chápou-li partneři to, že oblékají dres jednoho týmu, pak gól vstřelený do partnerovy brány je gólem vlastní a v té chvíli prohrávají oba.
Proto také na obálce mé knihy Spolu, která ukazuje společné konstruktivní řešení destruktivních situací, stojí: Ve vztahu nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, nebo dva poražení. Jinak řečeno: Vyhráváme i prohráváme spolu, oba.
Na velká Setkání v Ostravě a Plzni (nyní ještě zbývají Setkání v Praze a Brně) dorazilo až překvapivé množství párů. Často rozhádaných. Partneři stáli proti sobě jako soupeři. A vůbec se necítili spokojeně. Jak by mohli, když přestali spolupracovat? Jejich obvyklý argument zněl: Nevstupoval jsem do vztahu proto, abych se ocitl ve vězení a ztratil svobodu. Argumentovali tak proto, že netušili, že existuje svoboda v rámci vztahu.
Svoboda neznamená dělat si, co chci. Ale dělat si, co chci, aniž bych tím ublížil jinému člověku. Ano, svoboda jedné osoby končí na hranici svobody jiné osoby. To znamená: Každý z nás může žít podle sebe, ale ne jakkoli. Nesmí totiž omezit druhé lidi, zasahovat do jejich svobod. Každá svoboda je tedy současně odpovědnost. Stejně jako vztah. A proto, když rozkmotřeným párům, vysvětluji přístup k rozepřím ve vztahu, přirovnávám je k sousedům. Oba mají svůj prostor, ale také společnou hranici – společný plot jejich soukromých pozemků. Mají-li spory, je vhodné se potkat právě zde, na hranici svých pozemků, protože jen tak se oba lidé potkají “na půli cesty”. Ani jeden nepřijde o svobodu, a přitom může fungovat vztah.
Jak na to
Psychologie tomu, co popisuji v knize Spolu, říká umění láskavosti. To není překlep. Láskavost je více než jenom laskavost. Láskavost je od slova láska. Láskavost je čin, kterým projevujeme lásku a posilujeme, nikoli oslabujeme vztah. A tím i činíme dobře sobě.
Láskavost je základní PODMÍNKA KONSTRUKTIVNÍHO zvládání MEZNÍCH okamžiků – třenic, rozdílných prahů bolesti i rozchodů. Láskavost znamená upozadit osobní ješitnost, ego, a to ve prospěch vztahu, dětí či jiných společných závazků, a na první místo dát zkrátka lásku.
Kdo ještě nedozrál do láskavostí, chová se v mezních situacích jako protihráč. Chce za každou cenu nad druhým vyhrát. Sám. Ale to není vztah. Nám dnes půjde o společné vyhrávání.
První LÁSKAvost: Ustoupit směrem vpřed
Pro skutečně funkční vztah je nutné si uvědomit jedno: Na světě neexistují dva úplně shodní lidé. Proto se ve vztahu nevyhnutelně ocitáme s osobou JINÉHO náhledu na život, JINÉ výchovy, JINÉ minulosti, JINÉHO normálna, JINÝCH hodnot, JINÉHO pásma bolesti, JINÝCH snů a JINÉHO způsobu jednání. Pokud se v něčem shodneme, super. Ale neshodneme se určitě ve všem.
Hloupý protějšek se v takové chvíli začne hádat o to, kdo je LEPŠÍ a kdo HORŠÍ. Moudrý protějšek ví, že nikdo nejsme horší ani lepší, každý jsme pouze jiný. Hlupák marní čas poukazováním na odlišnosti mezi partnery, a ty považuje za důvod pro rozbití vztahu. Takový člověk ale funkční vztah nenajde, protože lidé JSOU odlišní. Zato moudrý člověk hledá v odlišných situacích nějakou shodu, kompromis, respektive konsensus – zkrátka onen společný plot s brankou, kterou se dá projít k druhému.
Podstatou je nejednat tak, aby kterýkoli z páru ustoupil nebo slevil tak, aby tím klesla jeho spokojenost ve vztahu. Naopak, i po ustoupení se lze cítit dobře. Představme si to nejprve obrazně: Dva lidé stojí čelem k sobě. Jestliže jeden, případně oba, ustoupí, jeden druhému se vzdálí. A to není naším cílem. My chceme vzájemně udělat vstřícný krok – a tím se jeden druhému přiblížit.
Ukážu to na klasickém příkladu:
Žena, unavená z práce, zbožňuje masáž od svého muže. Její muž, unavený z práce, považuje masírování ženy za otravné marnění času.
Tentýž muž, unavený z práce, zbožňuje sledování sportovního zápasu v televizi. Jeho žena, unavená z práce, považuje sledování sportovního zápasu v televizi za otravné marnění času.
Jistě, oba by se mohli zavřít ve svých pokojích. Muž si pustit televizi, žena si přizvat souseda, který by ji promasíroval pořádně celou. Ale pomohlo by to vztahu? Nebyl by muž, neuspokojený výsledkem sportovního zápasu, ještě rozčilený na ženu, respektive na souseda? A naopak, nerušil by muž, jásající po každém gólu, ženu se sousedem v jejich ezoterickém rozjímání?
Pokud ženu dělají šťastnou masáže od jejího muže a muže dělají šťastným sportovní přenosy v televizi, co kdyby tento pár strávil večer naopak spolu? Co kdyby se přestali hádat – on že na ni nemá náladu, ona že ji sport rozčiluje – a byli si vzájemně vstřícní v tom smyslu, že dokud poběží sportovní přenos v televizi, bude muž své ženě mnout ramena, záda, šíji, cokoli ona potřebuje?
Praxe ukazuje, že u zablokovaných párů, ve kterých žena muži teatrálně přepínala televizi a muž ženě teatrálně dával najevo, že má odpor k masírování právě jejího těla, se přístup zcela obrátil: Žena dokonce vyhlíží v programu sportovní přenosy. Upozorňuje muže, aby se těšil. Protože ví, že při tomto systému se má na co těšit také ona. A stejně tak on dopředu hlásá: Dnes se těš, od osmi do deseti Tě budu dvě hodiny masírovat, jestli chceš.
Kdo by nechtěl si přijít na to své? Kdo by rád neustoupil tomu druhému, když ví, že je to krok kupředu – ke sledování televize s manželkou po boku, k masírování manželem po dlouhé hodiny?
I tak může vypadat láskavost. Je to náběr pozitivní emoce přes vzájemné vyhovění. Jen najít tu SVOU vhodnou průchozí branku ve společném plotě.
Druhá LÁSKAvost: Guinnessův ping-pong
Hádky jsou někdy jako stolní tenis. Tvrdý míček tu ztvárňují naše argumenty, které nelítostně pinkáme na protější stranu, nejlépe tak, aby je protějšek nevybral. Psychologie však používá trochu jiný ping-pong: takový, při kterém nejde o to výměnu co nejrychleji a nejsmrtelněji ukončit, ale zapsat se do Guinnessovy knihy rekordů co nejdelší hrou. Chápete? Udržet míček dlouho ve hře – to znamená ne smečovat, ne falšovat, ale svým způsobem si přihrávat.
V praktické komunikaci to znamená: Spolupracujeme a neubližujeme si. Například máme na paměti: Do člověka nevidíš. Nevíš, co ho trápí, po čem touží a co od Tebe nyní potřebuje, dokud o tom sám nepromluví. Pak komunikace slouží k lepšímu poznání a porozumění. A k tomu je třeba opatrně, empaticky naslouchat. Vlastním žvaněním (útočením) se nic nového nedozvíme.
- Příklad: Partner se vrátí z práce a říká: „Dnes se mi stalo něco zajímavého.“ Více nemusí říct. Je ohleduplný, nechce partnerku obtěžovat. Jen naznačil, že měl těžký den, ale už tím nakousl, že cosi pro něj bylo nebo stále je důležité. To znamená podat míček na protější stranu. Jsou lidé, kteří na to zavrčí: „No a? Dej mi pokoj. Nemám náladu. Nemám...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům