Snažíte se tu být co nejvíce pro druhé, ale nezbývá Vám pak čas pro sebe?
Ačkoli děláte pro druhé maximum, chybí Vám někdy větší ocenění a jste pak posmutnělí či dokonce nešťastní a v depresi, a ještě naštvaní, že jste kvůli péči o druhé zapomněli na sebe?
Docházíte k závěru, že byste buď měli být “větší potvora” a “kašlat” na druhé, anebo se snažit víc o to, aby si Vás druzí vážili, tedy dělat pro ně ještě víc než dosud?
Ukážu Vám dnes ještě jinou cestu. Tu, na které pro lítost a skepsi nebývá místo.
V knize L.E.Ž. ukazuji všechny souvislosti vnitřních lží, která nás nutí v první řadě vyhovět druhým a bez vnějšího ocenění (pochvaly druhých) si připadat nedostatečně. A to přesto, že bychom se pro druhé i rozkrájeli. Jen proto, že oni si nás (z různých důvodů) neváží nebo nevšímají, podléháme dojmu, že jsme bezcenní. Ale to je lež. V knize vysvětluji, jak tuto vnitřní lež (či samolež) opustit, a také proto jsem vytvořil samostatný kurz Cestou vnitřní síly. Objasňuje, jak zevnitř doplnit to, co nepřichází zvenčí. Láskou, respektem, slušným zacházením počínaje.
Jeden z nejčastějších odstínů tohoto problému ukazuje svým psaním Jarek: “Petře, zasáhl mě Váš článek o příliš hodných lidech a tom, co se děje v jejich nitru a nikdo o tom nemá ponětí. Je to můj příběh. Jsem pečovatelem v Domově seniorů, protože jsem byl odmalička veden k tomu, že druhým se má pomáhat, že od toho je člověk na Zemi, že pomoc druhým je všechno, jenže, jak píšete Vy, otázka zní: Kdo potom pomůže mně? Nemám čas na svůj život, nejsem šťastný, a to i když jsem v Domově od rána do noci a pomáhám každý den. Lhali mi tedy rodiče, když mě učili, že pomocí druhým budu šťastný? Mám odejít z Domova, a teprve pak budu šťastný? Jenže já neumím odejít a být sám. Tak jak bych potom mohl být šťastný?”
- Děkuji za Vaše dotazy. Těch písemných jsem v jednotlivých Řešidlech zodpověděl už 535.
- Chcete probrat svůj problém tváří v tvář? Přijďte na Setkání.
- Zdráháte se zeptat, a přece potřebujete znát odpověď na to, co Vás trápí? Soubor mých odpovědí na nejčastěji kladené osobní dotazy obsahují knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2.
Předpoklad, ne záruka štěstí
Předně, Jarku: V tom, že pomáháte druhým, nikdy není problém. Tam nikdy není příčina neštěstí, nespokojenosti. Pomoc druhým totiž patří do oblasti lásky.
Láska je o uspokojování potřeb druhých. To však neznamená, že samotná láska je záruka štěstí. Ne, to, že někomu pomáháte, nezaručuje, že Vám druhý bude vděčný a Vy budete šťastní. A proto láska není celé štěstí.
Říkáme, že láska je pouze předpoklad možného štěstí. Aby se tento předpoklad naplnil, je nutné kromě pomoci druhým, tedy kromě lásky, přidat ještě tu druhou polovinu. A tou je sebeláska.
Dva světy a jedna hranice
V kurzu Cestou vnitřní síly zdůrazňuji, kde sílu ztrácíme. Tím místem může být paradoxně právě naše pomoc. Vysvětlím proč: Jestliže pomáháte druhým, ale nenaplňuje Vás to nebo Vám to nestačí k tomu, abyste byli plně šťastní, pak to může znamenat, že druhým pomáháte NATOLIK, že potíráte sami sebe, své potřeby, svůj cit, své štěstí. Možná pomáháte NATOLIK, že pak už nemáte čas na sebe, na své vlastní vztahy, na své vlastní zájmy, na své vlastní radosti, tudíž nedoplňujete energii, kterou vynakládáte pro druhé a kterou Vám druzí z různých důvodů vracet nemohou – například to jsou senioři, o které pečujete a kteří mají dost práce s tím, aby měli alespoň trochu energie pro sebe.
Energii pro sebe si můžete dát pouze sami. A tomu se říká sebeláska. Abych odlišil oba pojmy, vezmu definici z mé knihy L.E.Ž.: Zatímco láska je o uspokojování potřeb druhých lidí, sebeláska je o uspokojování potřeb vlastních. To znamená: Aby člověk měl dostatek vlastní energie, nestačí jen to, aby pomáhal druhým, ale aby (především když se mu pomoc zvenčí nevrací) měl svou mez. Tudíž: Pomáhat druhým? Jasně. Ale ne neomezeně. Mít svou hranici a na ní začít myslet TAKÉ na sebe. A to tím více, pokud druzí na Vás nemyslí, pokud jen využívají toho, že tu jste pro ně, ale oni...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům