Když jsem jako kluk poprvé slyšel slovo „karma“, pochybovačně jsem ohrnul ret. „Ty snad v karmu věříš?“
Můj protějšek se však té otázce pousmál: „Jestli v ní věřím? Karma není záležitostí víry. Karma existuje bez ohledu na to, jestli v ni věříš. Je jako život nebo smrt. Nezávislá na člověku. Ale člověk je závislý na ní. Protože karma je přirozený zákon příčin a následků, nejde ho obejít. Co zaseješ, to sklidíš. Nemůžeš zasít ječmen, a očekávat oves.“
Od té doby mě karma zajímá. Knihu L.E.Ž. jsem věnoval karmě lhářů. Knihu Cítit rozumem, myslet srdcem pak vztahové karmě – proč potkáváme konkrétní typy lidí, proč v našem životě rotují a jak s námi obecně pracuje karma – proč nám opakuje události, ze kterých se nejsme schopni ponaučit. Je škoda v ni nevěřit. Je škoda se o ni nezajímat. Když nezjistíme, proč se něco stalo, stane se to znovu. Na tom stojí karma.
Díky mému zájmu o karmu se potkávám s lidmi, kteří také v karmu nevěřili, ba ji měli za fantasmagorii, ale už změnili názor. Jako ROMAN CHOMÁT. Úspěšný podnikatel. Odmala pragmatik. Karmu si nikdy nepřipouštěl, až mu jeden ze svých zákonů předvedla sama. Jaký? Ten, který nás učí: Nikdy nedělej nikomu to, co nechceš, aby jiní dělali Tobě. Potažmo: Jestliže nechápeš bolest, kterou někomu působíš, pak tu samou musí někdo připravit Tobě. Proto je tu ona, karma.
Roman poznal, jak nevyhnutelný je to zákon. A svým způsobem neviditelný. To, že trestá, není patrné okem. Karma není veřejný trest, ale osobní peklo. Příběh Romana Chomáta dokazuje nejen to, že karma funguje, ale také že má smysl veškerou špinavou práci, když Vám někdo ublíží, nechat na ní. Ona už to zařídí.
Proč dobré lidi potkávají špatné události
V knize Cítit rozumem, myslet srdcem jsem začlenil Romanův příběh mezi ostatní karmické případy. Kniha totiž ukazuje, jak se s karmou vyrovnat i jak netlačit řeku, protože teče sama. A to i tehdy, když nám způsobuje obrovské hoře. Roman Chomát by o tom mohl vyprávět…
To osudové ráno jeho milovaná žena odjela do nemocnice na (prý) banální operaci. Jenže ta se zkomplikovala. Romanova manželka od té chvíle už neopustí lůžko. Zbývající rok a půl jejího života, po který lékaři budou bojovat doslova o každý její nádech, bude Roman trávit především u ní. Nenapadne ho, že souběžně, kromě své partnerky, dávno přichází o něco dalšího – o firmu, kterou roky buduje. A už vůbec nebude čekat, že mu ji tunelují kamarádi, kterým naprosto věřil, že využijí zrovna to nejtěžší období, kdy mu žena umírá…
Ptáte se někdy, proč lidé, kteří nikomu neublížili, zažívají špatné věci? Proč od těch, ke kterým se sami chovají dobře, dostávají „na oplátku“ bolest a zklamání? Zlobíte se pro to na karmu, jak to v lidském světě zařídila? Pak potřebujete číst tento příběh. Pochopit, že život je jako kniha. To, že nechápeme kapitolu, kterou momentálně prožíváme, neznamená, že nám ji další pasáže jednoho dne perfektně neozřejmí. Vysvětlivky v knize totiž nikdy nejsou na první straně. Ani v životě.
Část první: Spoléhám na Vás…
„Podnikal jsem. Dařilo se mi. Odpovídal jsem za stovky zaměstnanců,” uvádí nás Roman do tehdejších reálií. “Najednou manželka v nemocnici začala bojovat o život. Potřeboval jsem být u ní a současně zajistit provoz firmy. Jako odpovědný člověk, živící jiné rodiny, jsem musel najít způsob, jak svůj osobní problém zvládnout, aniž by se dotkl druhých.”
Jeho týden vypadal takto: Brzy ráno odjel do firmy. Od asistentky měl již nachystáno všechno k podpisu nebo projednání. Po obědě, protože začaly návštěvní hodiny v nemocnici, spěchal na pražské Vinohrady a na anesteziologicko-resuscitačním oddělení potkal postupně všechny čtyři děti, jež za maminkou také docházely. Společně byli tiše u lůžka nebo se modlili na chodbě.
Nepomohlo to. Ale nebudu předbíhat. Jednoho dne totiž tíži tohoto období ozvláštnil divný telefonát. Roman právě seděl u ženy v nemocnici, když mu zničehonic volal zástupce nadnárodní firmy, obchodní partner, a k Romanovu údivu se ptal: „Vy krachujete?“ Ta otázka BY BYLA k smíchu; Romanův byznys měl miliardový obrat a nadále rostl. Roman se nesmál. Odmalička měl schopnost pochopit, co by mohlo být jinak, než jak se to jeví. Snažil se představit si, jak mohou jiní lidé přemýšlet, byť jeho by to nenapadlo. Sám sebe se zeptal: JAK BY BYLO MOŽNÉ, ABYCH KRACHOVAL? A díky tomu zjistil, že je to PRAVDA.
Dnes za tu šokující a hořkou zkušenost děkuje. Ano, DĚKUJE! Naučila ho pochopit, že v nejtěžších chvílích života poznáte skutečnou tvář lidí, i těch, o nichž jste si mysleli, že je znáte. A to hlavně proto, že příležitost odhaluje zloděje. Roman svým kamarádům tu příležitost dal – aby mu v době, kdy ztratil plnou kontrolu nad děním ve své firmě, ukázali, co jsou vlastně zač.
„Zatímco jsem každé odpoledne držel ruku své ženy v nemocnici, manažeři mé společnosti začali, diplomaticky řečeno, odstřeďovat činnosti.“ Lidověji řečeno: tunelovat firmu. Příklad?
- Jeden z Romanových manažerů tajně zavolal do velké firmy, která měla s Romanovou firmou sjednané výhradní zastoupení pro střední Evropu, a řekl: „Jen pro Vaše uši: Pan Chomát krachuje. Ale nebojte se o své zisky, mám nápad. Udělejme dohodu. Já si založím vlastní firmu a převezmu všechny Chomátovy zakázky.“
- Druhý manažer nepozorovaně sám sobě odprodal výrobní stroje za zlomek pořizovací hodnoty. Odvezl je z Romanovy firmy, a tím vytvořil základ vlastního nového podnikání.
- Třetí manažer poradil dalšímu z Romanových obchodních partnerů, velkému odběrateli, aby u Romanovy firmy objednal zboží za miliony korun a nezaplatil ho. „Chomát stejně krachuje,“ vysvětlil mu. Odeslaným, ale nikdy nezaplaceným zbožím poté naplnil police svého vlastního obchůdku, aniž by ho to stálo jedinou korunu.
- Ostatně, Romanovi neměli po smrti manželky zbýt ani zaměstnanci. Čtvrtý z manažerů před ně jednoho dne předstoupil a přesvědčil je, že s Romanovou společností to vypadá bídně, že se jí Roman už vůbec nevěnuje, že zkrachuje, a ať všichni, kteří chtějí nadále dostávat mzdu, přejdou do jeho nové firmy…
Je Vám z těch příkladů špatně? Ptáte se, jak je možné, že právě Romani se tohle mohlo stát? Prostá odpověď: Roman všem manažerům naprosto důvěřoval. A naprosto jim důvěřoval proto, že všichni byli jeho “přátelé”. Tak je alespoň vnímal.
Část druhá: Zrada nemůže přijít od přítele, jen od “přítele”
V knize L.E.Ž. varuji: Zradit Vás může jedině ten, komu důvěřujete. A to není nepřítel. Nepříteli totiž nedůvěřujete.
Zradit Vás tedy může jedině ten, o kom si myslíte, že není Váš nepřítel – že je Váš přítel. Právě tomu důvěřujete. A to je na zradě to nejbolestnější – prozření, že to ve skutečnosti nebyl přítel, ale skrytý nepřítel. Ale abyste tuto pravdu poznali, musíte tu bolestnou zkušenost nejprve nabýt. Jako Roman. „Jak mi bylo, když jsem se to dozvěděl? Snažil jsem se vzpamatovat a zapojit rozum. To znamenalo: Těžko jsem si to mohl vyčítat. Já jim nic špatného neudělal. Naopak, měl jsem čisté svědomí. Když jsem ve firmě potřeboval obsadit ředitelské pozice důvěryhodnými lidmi, přirozeně jsem uvažoval o těch, kterým mohu důvěřovat. Nechtěl jsem vsadit na cizí lidi, těm bych nedůvěřoval. Napadlo mě tedy oslovit ty, ke kterým jsem měl blízký osobní vztah. Ty, od kterých bych zradu neočekával. Ty, které jsem dlouhodobě znal ze sportu a jiných mimopracovních aktivit. Zkrátka, mám-li být upřímný, byli to lidé, kterými bych standardně ty pozice neobsadil. Kteří si je – z odborného hlediska – NEZASLOUŽILI.“ To slovo je klíčové.
Vyjadřuje, že Roman Chomát v nouzi obsadil vysoké posty ve své firmě lidmi, kteří na ně odborně neměli. Jenom díky kamarádství se dostali k moci. Jako by se ze dne na den ocitli v nebi a zažili závrať – jako někdo, kdo byl dosud při zemi a najednou byl vynesen až na vrchol žebříku, aniž by ses sám zpotil. Problém těchto lidí je, že místo pokory a vděku – v rámci své závratě a opojení – začnou nabývat dojmu, že jsou tak vysoko právem. Tím přecení své schopnosti. Uvěří, že by tak vysokou pozici zvládli i bez kamarádství. Tedy: že by stejný postoj ustáli také v jiné firmě –> že by to zvládli i bez Romana –> že se mohou osamostatnit. Tím dnem se karma dala do chodu. Romanovi “přátelé” využili příležitosti svěřené moci a jeho životní tísně a rozhodli se mu byznys VZÍT.
Karma je od té chvíle už nepustila ze zřetele. A současně pokukovala, jak k tomu přistoupí Roman. Protože se rozhodovalo nejen o jejich, ale i jeho budoucnosti. Klíč pro jeho budoucnost vězel nikoli v tom, co špatného či dobrého mu provedou jeho manažeři, ale jak špatně či dobře se zachová on k nim. Tím totiž ovlivnil SVOU karmu. A Roman to zvládl mistrovsky…
Část třetí: Neoplácej zlo, soustřeď se na dobro
Co byste v Romanově situaci udělali Vy? Kdybyste zjistili, že Vás „přátelé“ okradli o životní dílo, vypěnili byste vztekem, špinili byste se s těmi, kdo Vás v nejtěžší chvíli podrazili, mstili byste se jim, šli byste si to vyřídit „ručně a stručně“ či snad prostřednictvím právníků a soudů? Zamyslete se, prosím, optikou karmy: Co zasejete, to sklidíte.
Roman Chomát ovšem nic z výše naznačeného NEUDĚLAL. Zvolil moudrost, tudíž klid. Nesnížil se k odvetě, nechal konat karmu, přirozený zákon příčin a následků: co vyšleš, to se Ti vrátí.
Když jsem se tohoto pozoruhodného ptal, proč viníkům nevrátil ublížení, přiznal: „Zastavila mě zvláštní náhoda. Jako pragmatik jsem...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům