Jsem primitiv. Přiznám to. Jsem tak jednoduchý člověk, že říkám to, co si myslím, a dělám to, co říkám. Všechno ostatní je na mě příliš složité.
A stejně primitivní potřebuji svůj protějšek. Něco Tě trápí? Tak se svěř! Po něčem toužíš? Tak to řekni! Mluv. Nemlč. Nedus to v sobě. Co je na tom složité?
Včerejší Setkání s těmi, kdo mi v Praze chtěli svěřit své problémy osobně, trvalo od jedné hodiny odpoledne do půl jedné v noci. Téměř dvanáct hodin přednášení a odpovídání na dotazy. Byl jsem za to rád… Vadí mi, když lidé nekomunikují o tom, co je pro ně důležité. Něco Tě bolí? Tak to sdílej. Sdílená starost je dvojnásobná starost? Něco Tě těší? Tak to sdílej. Sdílená radost je dvojnásobná radost, opakoval jsem a lidé sdíleli. Včetně párů, které k sobě začínaly ztrácet cestu – v sále seděly každý na jiné straně, ale odcházely zase spolu, ruku v ruce.
“Náš problém je složitý,” říkali. “Ne, není; složití jste vy,” odpovídal jsem. A vytáhl třeba mobilní telefon. “K čemu je, když ztratí schopnost komunikovat – když jím není možné posílat a přijímat zprávy, když nefunguje jeho mikrofon ani reproduktor, když vypadne jeho internet?” zadal jsem jim úkol. Chvíli přemýšleli, pak to pochopili. Že takový telefon už je dobrý leda tak na hraní her – jako jejich vztah bez komunikace.
Osm uzlů na provázku
Pro mou první knihu 250 zákonů lásky, která se stala bestsellerem nejen v Česku a na Slovensku, ale v anglické verzi 250 Laws of Love také například ve Spojených státech, Německu, Itálii a Španělsku, bylo klíčové setkání s mystikem Eduardem Tomášem. Potkal jsem ho ještě jako mladý, kdy jsem ztratil spoustu vztahů zbytečným komplikováním (viz níže). Právě on mi pomáhal zprimitivnět. Pamatuji, jak mi před očima roztáhl provázek a povídá: „Ten provázek je Váš život. Uzel na tom provázku je Váš problém. Co uděláte, Petře, abyste provázek zbavil uzlu?“ Vyhrkl jsem: “Rozvážu ho!” Přikývl: „A proč tedy ve svých vztazích lžete a děláte jiné chyby? To jsou jen další uzly. Abyste nejen jednotlivé vztahy, ale i svůj život zbavil uzlů, musíte pochopit, že ty uzly jsou součástí Vašeho myšlení. Nepomůže, když uzly z provázku vystřihnete, tedy když se zbavíte těch vztahů, kde Vám partnerky přišly na lež. Pak Vašich uzlů neubude, protože Vaše myšlení vytvoří nové – v domnění, že i příště stačí případně střihnout, zbavit se vztahu, a je po problému. Ale není. Aby nevznikaly uzly, musíte mít zájem na tom, aby už Vaše myšlení bylo bez uzlu, a toho docílíte jen tak, že ten uzel ve své mysli navždy rozvážíte. Že Vaše myšlení bude tak jednoduchý, že bez uzlů. Vaše myšlení je totiž Váš život.”
A tehdy jsem do vztahů přestal vnášet svou složitost. Přestal jsem si myslet, že mohu milovat, a přitom ubližovat; že mohu zraňovat, a přitom uzdravovat; že mohu lhát, a přitom mít důvěru. Eduard Tomáš mi řekl: “Kdykoli se trápíte, je to proto, že jste si život udělal složitým. Vaše tělo cítí rozpor mezi tím, co chcete, a co působíte. Tělo chce jednoduchý život. Pak je šťastné.”
Protože mě čeká ještě poslední velké Setkání, tuto neděli v Brně (poslední vstupenky jsou zde), prosím, všechny, kdo nikdy nečetli mou knihu 250 zákonů lásky a dosud si sami komplikují svůj vztah či život, aby zvážili, zda není snazší rozvázat těchto osm uzlů na provázku svého myšlení:
1. Most místo příkopu
Vztah je jako most. Potřeba dva pevné břehy, aby spolehlivě překonal údolí nedorozumění. Takový most pak vytváří komunikaci, spojnici mezi oběma břehy. Vzniklá cesta se pak nazývá komunikace (viz silničářský žargon), přičemž komunikace je v psychologii základním nástrojem překlenutí příkopů mezi dvěma lidmi. Komunikace má však svá pravidla.
Například je dobré udržovat dva směry. Tam a zpět. Dva pruhy. Naslouchání i mluvení.
Také je dobré pochopit, že každý nástroj, jakým je i komunikace mezi lidmi, může pomoci i ublížit – to záleží už na lidech, kteří ten nástroj používají. Je to jako s nožem. Tím si můžete ukrojit krajíc z bochníku, ale také si jím můžete ukrojit prst. Anebo ho druhému vrazit do břicha.
Co tedy chceme: Pomoci vztahu, nebo ublížit? Překlenout nedorozumění mezi námi, nebo prohloubit? Stavět, nebo bořit?
To je základní otázka. Uvědomme si tedy, zda chceme být dva izolované břehy, anebo jeden druhému porozumět, najít spojnici, být opět spolu?
2. Otázky místo domněnek
Je to jednoduché: Kde není komunikace, kde nejsou slova, tam nejsou ani informace a vznikají domněnky. Rozum, který neví PROČ (nechápe pravdu, pohled svého partnera), si totiž své PROČ (svou pravdu) vytváří sám. Každý rozum potřebuje odpovědi na své otázky. Nedostává-li je, vymyslí si je, dokreslí si je, představí si je, a to typicky podle své vlastní minulosti.
Když neřeknete protějšku, co Vás trápí, nemůže Vám protějšek pomoci. Když neřeknete protějšku, proč od něj odcházíte, můžete ho zničit, protože dojde k domněnce, že není dost dobrý, že si nezaslouží vysvětlení, že je bezcenný. Nekomunikací můžete vzít člověku sebevědomí, sebelásku, cokoli. Protože domněnky, které si takové člověk LŽIVĚ vytvoří, jsou “subjektivní pravda”, která má často jen zřídka něco společného s pravdou objektivní (skutečnou). Je to “pravda” cizího mozku, která nemusí být totožná s realitou. Ale proto, že ji ten mozek vytvořil, věří jí. Pro nás to skutečnost, pravda a realita je.
Ano, i mozek je nástroj. Může nám pomoci, ale také ublížit. Ve své poslední knize L.E.Ž. vysvětluji, že funguje stejně jako úrodný záhon: Cokoli do své mysli vsadíte, to v ní začne růst. Když do ní vsadíte pochybnost, vyroste přesvědčení. Například: Přesvědčení, že Vám protějšek je nevěrný. Nechává si svůj mobil zapnutý přes noc? Určitě proto, že má milence/milenku a bude si tajně psát, až usnu. Proč by si jinak nechával telefon zapnutý, kdyby nečekal něčí volání, SMS? A naopak: Vypíná si svůj mobil na noc? Určitě proto, že má milenku/milenku a bojí se, aby mu telefon nezazvonil v noci. Proč by si jinak telefon vypínal, kdyby měl čisté svědomí? Jak je snadné “mít důkaz”, a to jen pomocí kreativity svého myšlení, že?
Proto nesmím dopustit, aby se v naší hlavě rozhostily domněnky. Ptejme se, svěřujme, naslouchejme, zkrátka komunikujme. Ale nikdy se nedomnívejme, že vidíme druhému do hlavy.
3. Důvěra místo pochybností
Kde není důvěra, nemůže být vztah. A kde začíná pochybnost, tam končí důvěra.
Lidé často nechápou, že důvěra je jako lidský život, jen jedna. Navíc je stejně křehká. Jako třeba sklenička. Když skleničkou praštíte o zem, nestačí jí říct promiň a čekat, že se sama zacelí. I když se ji budete snažit zoufale slepit, ta sklenička už nikdy nebude tím, čím byla dřív. Nikdy nebude tak těsnit.
Proto svou knihu L.E.Ž. začínám něčím tak primitivním jako: Chceš-li, aby Ti člověk věřil, nelži mu. I to je pro někoho příliš složité na pochopení. Diví se, když svého partnera podvede, a on má pak problém mu podruhé věřit. Ale jak by mu mohl věřit, když se už přesvědčil, že druhému věřit stoprocentně nejde? Proto také když mě lidé podrazí a potom se udiveně ptají, proč jim nemohu podruhé věřit, ptám se naopak já jich, proč nemohou napoprvé dodržet své slovo. Co je na tom tak složité?
4. Činy místo slibů
„Už to neudělám. Už jsem se polepšil. Už Tě miluji.“ Krásná slova. Ale to je všechno. Sliby jsou jenom předpoklad, jenom forma, která se teprve musí naplnit...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům